Útočník kultury

Na to kašlu, zní krátká, neokázale řečená odpověď devětapadesátiletého kritika na otázku, zda mu jeho psaní plné ironie i vášně za život nadělalo mnoho nepřátel. Neméně je však jeho vyznavačů. Jan Rejžek patří k nejvytrvalejším glosátorům tuzemského kulturního a politického dění, což dokládá prostý fakt, že dvoudílné sebrané vydání jeho Deníčků z let 1984–2009, které průběžně publikoval ve zpravodaji Jonáš klubu, Scéně, Českém deníku, Metru a Lidových novinách, čítá hodně přes tisíc stran. 

Jeho krevnatý styl čtenář rozpozná po prvních větách. Nemá ve zvyku držet si odstup a do svých textů se stále pokládá s mimořádnou osobní angažovaností. Setkání s kýčem jej dokáže rozpálit. Netouží po objektivitě, jeho charakteristicky zapálený hlas se profiloval od poloviny sedmdesátých let v hudebním měsíčníku Melodie a zachovává si ho bez ohledu na politickou situaci i mediální technologie – od konce letošního června pravidelně sází typické „rejžkoviny“ na Twitter.

Uměřenější polohu by od začátku září měla představit jeho úterní talk show na nově spouštěném kanálu ČT art. Rozohněnost, s níž je Rejžek odjakživa spojován, je do jisté míry stylizace. Aspoň muž s typickým vousem to tak říká. Za svou kariéru napsal mnoho nepolemických profilů a pochvalných recenzí. V roli plamenného kritika se však ukazují jeho nejsilnější stránky. „Někdy, když píšu, tak si říkám: Chcete zuřivce? Máte ho mít!“