U nás doma v jurtě

Čeští spisovatelé a spisovatelky hledají inspiraci za hranicemi. A doufají, že se prosadí i jinde než doma. Jejich šance uniknout z malého trhu rozhodně nejsou malé. Stejně jako naděje, že cesta vyladí jejich schopnost najít přitažlivá témata i na domácím dvorku.

Je to trochu jiný příběh, než na jaký jsme byli po léta zvyklí. Žádné hledání perliček na dně, žádné složitě vystavěné příběhy a promyšlené sondy do nitra hrdinů, žádné love story na pozadí probouzející se poválečné české společnosti. Současní čeští spisovatelé a spisovatelky jsou často úplně jinde. Platí to doslova: kočují po světě, v batohu nosí laptopy, visí na Skypu a na Facebooku a doma by rádi byli všude, kde se jim zamane. Jejich hrdinové nežijí v Čechách a neřeší české problémy. A této odnoži české literatury se vcelku daří: autoři sbírají doma ceny a jejich knihy jsou překládány do cizích jazyků. Teď jen zbývá čekat, kdy se z tohoto klubka vynoří nový Hrabal, Kundera nebo Škvorecký.

Nic tě neruší
Před dvěma lety seděla Barbora Gregorová (28) v omláceném sídlištním bytě v centru hlavního města Kyrgyzstánu a okouzleně se dívala se z okna. Výhled byl úchvatný. Pětitisícové třpytivé hory a nekonečný obzor s čistým asijským nebem. Všude byl klid a Barbora měla čas. Žádná rozptýlení, žádní kamarádi ji netahali do baru, nikdo ji nezval na návštěvu a rozhodně neměla pocit, že jí uniká nějaká zásadní výstava nebo koncert. Milionové město Biškek má v provozu jen tři kluby a Barbora tu navíc byla nová. „Měla jsem klid a čas a viděla jsem sebe i věci okolo sebe z nadhledu. Navíc mi hlavu neustále bombardovaly nové a nové příběhy a témata,“ vzpomíná mladá česká spisovatelka na dobu plnou soustředění po odstřihnutí se od pražského domova.

Do Kyrgyzstánu se vydala tehdy ještě jako studentka a překladatelka, aby vybředla z existenciální krize. Utíkala sama před sebou i před českým prostředím, které ji v tu dobu dost svazovalo. „Studuješ, jsi závislá na rodičích, chceš si dokázat, že zvládneš život i sebe sama, že se o sebe postaráš i někde hodně daleko,“ vzpomíná na důvody, proč se vydala do bývalé sovětské republiky ve Střední Asii. V té době studovala rusistiku a polonistiku na pražské filozofické fakultě a měla pocit, že rusky neumí tak dobře, jak by si představovala. Jednoho dne na fakultní nástěnce narazila na inzerát nabízející práci učitelky češtiny v kyrgyzském Biškeku. Talentovaná překladatelka, která pro Čechy objevila mimo jiné slavnou polskou prozaičku Dorotu Masłowskou, příliš neváhala. Kromě ruštiny ji nejvíc lákaly vysoké hory. Barbora je totiž vášnivou horolezkyní a Kyrgyzstán je neobjevený horolezecký ráj.

„Jasně, že jsem měla trochu strach, ale říkala jsem si, že jsou tam určitě dobří lidé a ty zlé prostě nepotkám,“ popisuje dnes se smíchem počátky svého pobytu v Kyrgyzstánu. Exotické prostředí ji rychle okouzlilo. „Nepravidelná tvář asijského města, slibující bloudivá odpoledne odnikud nikam. A za ní skalnaté krasavice. A také pocit, že tu českou dívku s batohem zná celé město,“ popisuje Barbora počátky svého kyrgyzského dobrodružství.

Začínající literátka chvíli hledala cestu, jak svůj zážitek z bizarní kombinace muslimského města a komunistických kulis (včetně ohromné sochy Lenina kynoucího lidem dole na ulici) dostat ven. „Jednoho kamaráda napadlo, že mi založí blog a bylo to.“ Na www.komsomol.bloguje.cz pak svérázným jazykem ispirovaným hiphopovou hudbou, do nějž mixovala ruské a polské výrazy, pravidelně popisovala své zážitky z daleké země.

Nakonec zápisky z blogu dokázala skloubit s příběhem a nakladatelství Labyrint je loni vydalo pod názvem Kámen-hora-papír. Barbora Gregorová v románu líčí peripetie cesty člověka ke svému nitru, vykloubení z pevných mantinelů domova, ale také prostředí horolezců a kyrgyzskou denní realitu. Nebývale odvážně, často na hranici srozumitelnosti pracuje se slangovou češtinou a novotvary, do nichž s vervou jazykové DJky mixuje ruská nebo polská slova.

Pro spoustu lidí je tohle už moc. Zajímavý jazykový experiment pro ně zůstává těžce čitelný a spousty zkomolených a různě zohýbaných ruských slovíček navíc pamětníkům nepříjemně připomínající všechny ty strašlivě dlouhé hodiny povinné ruštiny.

O to teď ale nejde. Podstatnější je, že prvotina Barbory Gregorové byla letos nominována na Ortenovu cenu. A bez ohledu na výsledek je jasné, že příběh a motivace její autorky lze vztáhnout na celou pestrou skupinku českých spisovatelů, kteří hledají své štěstí za hranicemi.

Celý text si přečtěte v Respektu č.18/09