Trvale udržitelné kouzlo

Existuje spousta dobrých důvodů, proč by festival v Karlových Varech neměl fungovat. Na počátku devadesátých let bojoval s nevyhovující infrastrukturou, chudým rozpočtem a prokletím malé země ve středu Evropy s miniaturním filmovým trhem. Většinu limitů ale dokázali pořadatelé obrátit ve svůj prospěch. Klíčová architektka moderní podoby festivalu Eva Zaoralová loni v prosinci ohlásila odchod z pozice umělecké ředitelky. Její sedmnáctileté působení ve funkci svádí k bilancování. A pár dní před začátkem 46. ročníku se dá říct, že nejdůležitější českou filmovou akci – v kombinaci s energií prezidenta Jiřího Bartošky – přivedla k dobré kondici.

Přehlídka se postupně proměňuje v uměřeně ambiciózní akci, která si sice nemůže hrát na globální prestiž květnového Cannes nebo letního Montrealu, ale postupem času jí víc a víc vychází sázka na výlučnost. Filmové profesionály láká příslib, že tady najdou rodící se talenty ze střední a východní Evropy. A nadšené diváky přitahuje velkorysá a vcelku dobrodružná dramaturgie. Tato kombinace znamená, že pochyby o vlastním smyslu nejsou na pořadu dne.

Východní objev
Pokud bychom hledali uměřený obsah slova kontinuita, jsou dnešní Karlovy Vary ideálním příkladem. Eva Zaoralová zůstává součástí čtyřčlenného programového týmu, který nyní vede sedmatřicetiletý filmový vědec Karel Och. Tento muž pracuje pro festival už desátým rokem. „Struktura jednotlivých sekcí je až na drobné změny léta stabilní a my se ji prostě snažíme každý rok naplnit dobrými filmy,“ popisuje svoji misi Och.

Celý článek si můžete přečíst v aktuálním dvojčísle Respektu 26–27/2011, které vyšlo v pondělí 27. 6. 2011.