Cecilie Lindová pracuje s odpadky. V kavárně hotelu v centru Osla, kde tato nakrátko ostříhaná kompletně v černém oblečená blondýna usrkává minerálku, je ale k popelářským vozům daleko: čtyřicetiletá Cecilie je jednou z nejvýše postavených manažerek třetí největší firmy na zpracování odpadu v Norsku. Inženýrka, která si za studií přibrala ještě obor rozvojové pomoci, se stará o ekologickou stránku zpracování odpadu. K tomu jí před časem přibyla práce v představenstvu jedné z dceřiných společností firmy. „Pro naši firmu kvóty neplatí, ale já je podporuji,“ usmívá se Cecilie. „Potenciálem žen by se nemělo plýtvat.“
Norská manažerka mluví o nařízení, které v její zemi platí už devět let a o němž se Evropská komise minulou středu shodla, že by jej ráda zavedla v celé Unii. Jde o zákon, který nutí firmy, aby v jejich vrcholných orgánech sedělo alespoň čtyřicet procent „osob opačného pohlaví“, než je většina. V praxi jde samozřejmě o ženy a v Unii plán komisařky Viviane Redingové vyvolal bouřlivé reakce. Má jen malou naději na uvedení do praxe – řada členských států, včetně Česka, už oznámila, že návrh nepodpoří.
Právě pětimilionová země na severu, která má s Unií úzké vztahy (byť se k ní nikdy nepřipojila), slouží dnes v tomto ohledu jako jediná pokusná laboratoř na světě. Experiment má zatím překvapivé výsledky. Ekonomická či společenská katastrofa, jíž se hrozili skeptici, nenastala.
Co naopak nastalo, je zatím těžké zachytit. Také proto, že kvóty platí jen krátce: plně platí až posledních pět let, první čtyři roky totiž fungovaly na dobrovolné bázi.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
