Rádio hlásí revoluci
Přestože rádia na celém světě úspěšně proplouvají digitálním věkem, Českému rozhlasu čím dál víc ujíždí vlak. Teď čekají druhé nejdůležitější veřejnoprávní médium v zemi dramatické změny. Co se musí stát, aby se zkostnatělý kolos na pražských Vinohradech opět proměnil v mediální štiku?
Obvykle sedí v první řadě a zpravidla je to on, kdo vypálí první otázku. Žádná tiskovka Národní galerie se bez novináře Karla Oujezdského (65) nemůže obejít, ostatně jako jakákoli jiná akce pořádaná k otevření nějaké výstavy v hlavním městě. Oujezdský je legendou rozhlasové žurnalistiky a důkazem, že i referování o zdánlivě ospalé kultuře může být mimořádně vzrušujícím zaměstnáním. Koncem minulého roku to bylo přesně dvacet let, co nastoupil do Českého rozhlasu (ČRo), konkrétně na stanici Vltava. V neodmyslitelném klobouku se stal svědkem všech klíčových událostí zdejšího umění konce 20. a začátku 21. století. K jeho buldočí vytrvalosti v referování o všem, co se v naší kultuře šustne, v kraji nenajdeme srovnání.
„Vyčerpaný zatím nejsem,“ říká Oujezdský, jakmile tiskovka skončí. „Vždyť jsem měl hned na začátku dvacetiletou přestávku.“ Novinářskou fakultu vystudoval na počátku normalizace a jako nestraník tehdy samozřejmě neměl na průlom v žádném médiu šanci. Dvě dekády pracoval v propagaci komunistického podniku Prago-Union a do rozhlasu se dostal až po revoluci. Vinohradské sídlo pro něj bylo zprvu domem hrůzy, plným zašlých kanceláří a archaických studií. Rychle ale zjistil, že v rozhlase může uplatnit víc kreativity než v tištěném zpravodajství. „To médium mě naprosto pohltilo. Můžu tu pracovat se zvukem, zachycovat člověka v jeho reálném prostředí, spojovat jeho práci s reprodukovanou muzikou.“
Na Vltavě se zapojil do tvorby Kulturní revue, která se záhy stala respektovaným signálem, co stojí na zdejší scéně za to. Využil při tom bohaté kontakty z disentu, které si vybudoval během sedmdesátých a osmdesátých let, díky čemuž měl mezi novou kulturní elitou dveře vždycky otevřené.
Pro nástupkyni Kulturní revue, páteřní publicistický pořad Vltavy Mozaika, dnes točí dva výtvarné rozhovory denně, první pořídí ráno na tiskovce, druhý večer na vernisáži. Málokterý novinář u nás bere svou práci takhle vážně. Oujezdský přitom přiznává, že rozhlas se pro něj stal drogou, bez níž nemůže být: v pětašedesáti letech odjíždí na dovolenou až ve chvíli, kdy si předtočí tolik materiálu, že jeho nepřítomnost v rádiu ani není poznat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
