Nová éra práce

Že to s velkou kariérou nebude jednoduché, to Jennifer Schevardová věděla vždycky. Kdo studuje dějepis, filozofii a francouzštinu, ten na otázku „A čím se chceš stát?“ prostě neodpovídá „stavebním inženýrem“ nebo „zubařem“. Ten se trochu rozpačitě škrábe za uchem a říká věty začínající slovem „třeba“ a končící slovem „uvidíme“.

S tím, že její pracovní místo bude jednoho dne vypadat takto, však Jennifer přece jen nepočítala: obchod v berlínské městské části Friedrichshain, tři velké místnosti s vysokými stropy a směrem k ulici výkladní skříň. Uprostřed každé místnosti tvoří několik světle šedivých psacích stolů malý ostrůvek, nad kterým visí velké oranžové lampy. A na stolech se o pracovní atmosféru starají počítačové monitory, tužky, nůžky a děrovačky. Šestatřicet lidí, kteří tady píšou, telefonují nebo surfují po internetu, však kromě nájmu a telefonního účtu nespojuje vůbec nic. Jennifer má pracovní místo v takzvaném „kancelářském společenství“, jichž v západních velkoměstech existují tisíce. „Každý sice máme jinou profesi,“ vysvětluje Jennifer, „ale máme něco společného: nejsme nikde zaměstnaní, jsme samostatně výdělečně činní.“

To, že si vlastní kancelář otevře třeba architektka, není nic výjimečného – a také novináři se v Německu často živí „na volné noze“. Jennifer (36) však takovým klasickým případem není. Sama sebe nazývá „samostatnou historičkou“. Místo toho, aby pracovala v muzeu nebo ve vědeckém ústavu, uchází se o zakázky od veřejných institucí, firem nebo také jednotlivců. Pokud zakázku vyhraje, provádí rešerše v archivech, shání dokumenty či fotografie, píše texty do výstavních katalogů nebo publikací, rediguje konferenční sborníky – a potom pošle fakturu stejně jako instalatér, který vám opravil trubku. Jennifer má ale ještě druhou práci. Patnáct hodin týdně je zaměstnána v Německé společnosti pro zahraniční politiku, kde organizuje program na výměnu mladých českých a německých vedoucích pracovníků. „Někdy trávím více času tam, jindy zase pracuji více sama pro sebe, podle toho, kde mám zrovna více práce,“ říká. A se svým „rozkouskovaným“ profesním životem, směsí samostatně výdělečně činnosti a zaměstnáním na částečný úvazek, není dnes Jennifer žádnou výjimkou.

40 hodin, 40 let
Už zhruba dvacet let se v celé západní Evropě a ve Spojených státech zásadně mění svět práce. Sociologové této proměně říkají „nárůst atypické zaměstnanosti“. „Atypickým“ se tento druh zaměstnání nazývá proto, že už nemá příliš společného s formou práce, kterou se většina Američanů a Západoevropanů živila až do osmdesátých let.

Člověk se připravil na povolání, v mladých letech nastoupil do nějaké firmy, čtyřicet let dělal čtyřicet hodin týdně stále stejnou činnost a výdělkem uživil malou rodinu. Kdo ukončil studium, ten měl dobré místo víceméně jisté. A díky bohatě naplněné pokladně důchodového pojištění bylo o blahobytný podvečer života postaráno.

Časy tohoto „normálního zaměstnání“ jsou však minulostí. Od roku 1985 se podíl lidí, kteří mají smlouvu na plný úvazek a na dobu neurčitou, v celé západní Evropě snižuje. Podle studie berlínského Vědeckého centra pro sociální výzkum (WZB) dnes téměř každý čtvrtý občan Evropské unie má buď smlouvu s časově omezenou platností, nebo pracuje jen na částečný úvazek, anebo – stejně jako Jennifer – riskuje takzvanou práci „na volné noze“ – založí tedy „firmu“ skládající se jenom z jednoho člověka. Většina nových pracovních míst, která v západní Evropě v minulých deseti letech vznikla, je právě takto „atypická“.

Na špičce tohoto vývoje je Nizozemsko, kde v roce 2008 podíl „atypicky zaměstnaných“ činil zhruba 43 procent. V Německu jejich podíl stoupl z 20 procent v roce 1990 na 37 procent v roce 2007. Také ve Švédsku, Španělsku, Dánsku, Portugalsku, Velké Británii a Rakousku „nenormální“ druhy práce tvoří čtvrtinu až třetinu všech zaměstnání. V „nových“ členských státech EU zatím příliš velkou roli nehrají. Dva ekonomicky nejúspěšnější noví členové Slovinsko (16 procent) a Česká republika (13 procent) však ukazují, že je jenom otázkou času, než zásadní změna světa práce zasáhne také postkomunistické země. Příčině této změny totiž neunikne žádný evropský stát – končí průmyslová éra a díky informačním technologiím se prudce zvyšuje produktivita práce.

Celý článek najdete v Respektu 11/2010.