Křest výpravné knihy je příležitostí k oslavám, tentokrát to ale neplatí. I když je představení knihy Génius, který se neproslavil vyvrcholením více než roční náročné práce na „obrazové a zvukové kronice“ života českého polyhistora, čtvrteční odpoledne v Žižkovském divadle Járy Cimrmana se nese v pietním duchu. Je to totiž jen pár dní, co zemřel Ladislav Smoljak. A všichni v sále vědí, že s jeho odchodem skončila poslední z velkých tvůrčích autorských dvojic, které u nás mají tradici od Wericha s Voskovcem. Duo S+S spolu psalo přes čtyřicet let a zůstalo po něm patnáct divadelních her a filmové scénáře k osmi snímkům. Zvlášť v posledních letech pracovali Smoljak se Svěrákem i na svých individuálních projektech, ale nebyli v nich vždy tak silní, jako když se pustili do práce spolu.
Zedník a architekt
Instinktivně vtipkující hračička Svěrák se doplňoval s analyticky myslícím Smoljakem. „On chtěl mít všechno promyšleno, než se pustil do práce,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák v zákulisí domovské scény po čtvrtečním křtu. „Hledání tématu a rešerše mu někdy trvaly týdny, zato já mám tendenci psát, i když pomalu nemám ještě o čem. Až nad počítačem nebo psacím strojem ve mně krystalizují nápady. Ale Láďu jsem musel přemlouvat: pojď už si sednout ke psaní,“ popisuje odlišné způsoby hledání inspirace. „Nejdřív musel mít jasno o celé stavbě příběhu, myslel na režii a na scénu. On byl zkrátka architekt a já zedník. A obojí je stejně potřeba.“
Protivy se přitahují. Přísný arbitr humoru Smoljak držel svého kolegu na distanc od svodů podbízivosti. Bohem políbený humorista Svěrák zase dodával šmrnc sucharským a mentorským tendencím ve Smoljakově vidění světa. Ten pak zase jako skeptik a zapálený debatér vyrovnával konsenzuální povahu Svěráka, který sám svou pozici v rámci divadelního souboru popisuje jako „harmonizátor“. A zatímco se Svěrák nebránil roli národní ikony, Smoljak se k mediální popularitě vyjadřoval vždy spíše pohrdavě.
Odolnost spojení nerozlučné dvojice přitom měla namále už v samém počátku spolupráce. Ve chvíli, kdy se autoři začínajícího souboru Divadla Járy Cimrmana v roce 1968 rozhodli, že spolu napíšou operetu. Na jedné ze schůzí divadla v Redutě položil jeho duchovní otec Jiří Šebánek na stůl ultimátum: buď odejde Ladislav Smoljak, nebo on. Zdeněk Svěrák se postavil za svého kamaráda. „On prostě neměl Láďu rád. A říkal jsem to už několikrát: Šebánek má pro divadlo dvě zásluhy, že ho založil a že ho opustil,“ říká Svěrák s tím, že netolerance odlišných názorů je pro tvůrčí kolektiv smrtící. Sám ale přiznává s nadsázkou, že jeho přítel uměl být otravný: „Já jsem se mu třeba bál vyprávět vtipy. Mám rád, když se posluchač nechá anekdotou pokorně dovést k pointě. Ale Láďa ne! Studoval při vyprávění strukturu vtipu, někdy se vůbec nezasmál a pak jen utrousil: A nebylo by lepší to na konci říct takhle?“
Celý článek najdete v Respektu 24/2010
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
