Mise za moji matku
Tento týden rozhoduje ukrajinský soud o sedmiletém trestu pro bývalou premiérku Juliji Tymošenkovou. Její dcera Jevgenija v roli její veřejné obhájkyně už rok přesvědčuje nejen ukrajinské soudy, ale především zahraniční politiky o nevině své matky a varuje, že na Ukrajině se rodí nová totalita.
Jak často vídáte svou matku?
Poslední dobou asi jednou týdně, naposledy jsme se setkaly včera na pár hodin.
Z vězení byla nedávno převezena do nemocnice, jak se cítí?
Nepozoruji, že by se její zdravotní stav nějak výrazně zlepšoval. Nedávno jsem hovořila s německými lékaři, kteří to připisují tlaku okolí – její práva jsou porušována, dočítá se o sobě z novin pomluvy, stále se objevují nová absurdní obvinění.
Jak moc se režim v nemocnici liší od toho vězeňského?
Neustále se mění pod vlivem vězeňského řádu. Abychom ji mohli vidět déle, potřebujeme různá speciální povolení, velmi mi to komplikují. Ale zastávám roli její veřejné obhájkyně, a tak mi musí návštěvy umožnit. Ne jako dceři, ale jako obhájkyni. Blízkým rodinným příslušníkům jsou návštěvy dovoleny jen jednou za měsíc, za dva. Porušují tak její práva, nemůže vidět, koho ona sama chce, telefonovat svým příbuzným, kolegům. Všechna povolená setkání jsou určována prezidentovou administrativou. Ta izolace je samozřejmě účelová. Nejde jen o její případ, ale i útok na opozici, které tím byla useknuta hlava. Vedle mojí matky tu není žádný silný lídr, který by opozici vedl, plánoval strategie, bral na sebe zodpovědnost.
Jaká je tedy v celém procesu vaše přesná role? Vaši matku přece zastupují advokáti.
Podle ukrajinského práva se můžete jako blízký příbuzný stát veřejným obhájcem obviněného. Právníků nebo veřejných organizací, které ji zastupují, může mít, kolik chce, to není omezeno. Aktuálně je to jeden hlavní obhájce, dva další pomocní a pak samozřejmě celý tým kolem nich. Ale je to neustálý souboj se soudní mašinerií. Dva původní právníci mé matky byli z případu odvoláni – prý proto, že se snažili proces zpomalovat a byli na soudce hrubí, což je samozřejmě nesmysl. Režim prezidenta Janukovyče teď navíc připravil novelu trestního zákoníku, podle níž už moje role veřejného obhájce nebude možná. Není to přitom nic politického. V zásadě jde o to, že lidé, kteří si nemohou dovolit právníky, mohou alespoň požádat svého příbuzného, aby jim pomohl v obhajobě. V případě jiného politického vězně, pana Vašenka, byla například odepřena role veřejné obhájkyně jeho ženě tak, že ji v celém případě účelově označili za svědka. Svého muže kvůli tomu vůbec nemůže navštěvovat.
Byla jste s matkou v době, kdy se ve vězení rozhodla držet hladovku? A co jste jí s ohledem na její zdravotní stav na toto rozhodnutí řekla?
Myslím, že když se člověk rozhodne držet hladovku, neuvažuje příliš nad důsledky. Rozhodne se to udělat, protože pro to má silný důvod. Bylo to v době, kdy jsme ji nevídali, kdy ji vězeňská stráž zbila a násilím ji odvezla do nemocnice proti její vůli. Dva dny pak nemohla ani mluvit, ani jíst.
Hladovku však začala držet až po čtyřech dnech, kdy ji dali zpátky do vězení. Protestovala tím nejen proti násilí vůči ní, ale i represím, které se dějí na celé Ukrajině. Myslím, že víc o tom nepřemýšlela. Když jsme se k ní konečně dostali, pokoušeli jsme se s ní o tom mluvit a přesvědčovali jsme ji, aby s tím přestala. Měli jsme o ni samozřejmě strach. Také jsme se báli, že vězeňská služba využije toho, že matka například ztratí vědomí a nikdy se „neprobudí“. Přestala s tím až na naléhání německých lékařů a varování, že pokud nezačne s léčbou, může ochrnout.
Svou roli v obratu jejího případu samozřejmě sehrál rostoucí tlak ze zahraničí – jejích přátel, demokratických zemí, německé vlády, lékařů.
Když říkáte, že prezident Janukovyč proces účelově ovlivňuje, co je podle vás jeho cílem? Je to vzkaz politické opozici, nebo osobní msta vaší matce?
Od všeho trochu. Když proti němu matka vedla opozici, upozorňovala neustále na jeho minulost. Byl dvakrát odsouzený za násilné činy, politicky vyrostl v devadesátých letech v regionu Doněck, což byla oblast zmítaná organizovaným zločinem, kde bylo vraždění podnikatelských i politických konkurentů běžnou záležitostí. Neustále to připomínala a ptala se, jak by ho někdo mohl volit. A s takovou pověstí ji teď chce pasovat do role kriminálnice. Samozřejmě jde o udržení moci, z jeho pohledu nejlépe navždy.
Janukovyč nechce na Ukrajině připustit žádný vliv zvnějšku, včetně Ruska. Nechce uzavírat žádné politické unie, protože by to omezilo jeho moc. Je mu jedno, jestli je Ukrajina v Evropě, nebo izolaci.
Případ vaší matky souvisí i se zahraničněpolitickým směřováním Ukrajiny. A prezident Janukovyč se obrací spíše k Rusku než k Evropské unii. Do jaké míry se dnes tedy jedná o vítězství proruské orientace v ukrajinské politice?
Před prezidentskými volbami v roce 2004 možná Rusko vidělo Janukovyče jako svého spojence. To se ale nepotvrdilo a vztahy s Ruskem nebyly ve skutečnosti ani po oranžové revoluci nijak zatrpklé. Vláda se snažila zachovat rovnováhu mezi ukrajinskými národními zájmy a ruskými zájmy na Ukrajině. Vždyť i ten střet a následná dohoda o plynu ukazují, že to byl rovný vztah.
Janukovyč je i teď, když je znovu u moci, nahlížen jako proruský, to však není pravda. Ve skutečnosti v zemi nepřipustí žádné jiné než své zájmy. To je jeho cíl: monopolizovat moc. Pokud si Evropa myslí, že se teď Ukrajina dostává blíže Rusku, mýlí se.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].