Léčba citem

Když už nevěděli, co si počít, sedli k internetu a začali pátrat na vlastní pěst. Mirek a Zuzana Fejfarovi se těšili na narození prvního dítěte, ale v posledním měsíci jinak bezproblémového těhotenství se věci začaly komplikovat. Zuzanu začalo svědit celé tělo a bylo to čím dál horší. Návštěva u lékařky nic nevyřešila; paní doktorka budoucí mamince sdělila, že svědění je normální a ať už to do porodu vydrží. Vydržet to ale nešlo. Po několika bezesných nocích panu Fejfarovi došla trpělivost a pročítáním článků na internetu se pokusil zjistit, jestli problém jeho manželky je skutečně normální, jak říkala paní doktorka, nebo jestli není příznakem něčeho daleko vážnějšího.

Manželé (oba vystudovaní stavaři) nakonec za pomoci internetu a vlastního úsudku došli k závěru, že Zuzaně začínají selhávat játra, což se stává asi jednomu procentu těhotných žen. Mirek vytiskl všechny články z internetu popisující symptomy, vyslal svou manželku znovu za obvodní lékařkou a zapřísahal ji, aby se tentokrát nenechala odbýt. „První reakce paní doktorky byla, že si nemám co sama určovat vlastní diagnózu,“ vzpomíná Zuzana. „Musela jsem si důrazně trvat na svém, že mě má poslat na testy.“ Ty potom skutečně potvrdily laickou diagnózu obou manželů a Zuzana dostala předepsanou přísnou dietu a prášky. „Trochu ale teď pochybuju, k čemu doktoři vlastně jsou, když si člověk musí sám určit diagnózu a ještě je přesvědčovat, aby ji brali vážně,“ dodává Zuzana.

Oběma manželům je méně než třicet a patří ke generaci, která přináší do českého zdravotnictví zásadní změnu stylu. Na rozdíl od starších ročníků, které jsou zvyklé lékaře poslouchat a ve všem se podřizovat jejich autoritě, mladá generace očekává od lékařů úplně jiný přístup. „Mají spoustu informací, dopředu znají různé možnosti léčby a od lékařů očekávají, že s nimi budou diskutovat a hledat společně nejlepší řešení,“ říká sociolog Tomáš Raiter.„Charakteristické přitom je, že čeští lékaři nejsou na taková očekávání zatím připraveni,“ dodává. Jak vyplývá z výzkumu Kvalita očima pacientů, jehož druhé kolo právě probíhá ve všech českých fakultních nemocnicích, za nejhorší považují čeští pacienti na zdejších lékařích schopnost (lépe řečeno neschopnost) komunikovat. „Zjednodušeně řečeno: lékaři se pacientům nepředstavují, nedovedou jim srozumitelně vysvětlit, jaký mají medicínský problém a jakou nasadí léčbu, a nedovedou s nimi o možnostech léčby diskutovat,“ shrnuje autor výzkumu Raiter.

Lékaři se přitom podle něj musí připravit na to, že kritika nedostatečné komunikace bude ze strany pacientů stále přibývat. Jak vyplývá ze sebraných dotazníků, nejvíce si stěžují lidé s věkem nižším než čtyřicet let. „Jsou to lidé přivyklí na svobodné poměry, v nemocnicích ale tráví poměrně málo času. Za nějakých deset let už ale budou stálými zákazníky. A nemocnice se musí na jejich nároky připravit,“ dodává Tomáš Raiter.

Všichni se učíme zdravit
Ještě před nějakými deseti lety nynější náměstek Fakultní nemocnice Hradec Králové Petr Tilšer (60) vůbec netušil, proč by se jako lékař měl svým pacientům představovat jménem a podávat jim ruku. „Tenhle rozměr medicíny moji generaci nikdo neučil a neměli jsme to ani kde okoukat,“ vysvětluje muž s přísným pohledem a tichým hlasem. „Změna přišla až po revoluci ’89, kdy k nám přišla inspirace ze Západu a my jsme si uvědomili, že pokud chceme dělat medicínu na západní úrovni, nestačí jenom stanovit správnou diagnózu,“ říká. „Od té doby se pořád učíme, je to kontinuální proces.“

Jeho nemocnici přitom pacienti vyhodnotili jako třetí nejlepší v republice. Společně s fakultními nemocnicemi v Plzni a Ostravě mají tři premianti nad ostatními jedenácti zařízeními výrazný náskok (viz rámeček A co na to pacient). Shodou okolností jsou nejspokojenější pacienti právě v nemocnicích, jejichž managementy také nejlépe hospodaří a nejrychleji postupují v modernizaci nemocničních areálů. „Hodně pomáhá už jen to, když je v nemocnici pořádek a dobře zorganizovaná práce. Pacienti potom dostávají přesné informace, vědí, co mají očekávat, a nepadají na ně nepříjemná překvapení,“ říká Tomáš Raiter. Jenom dobrá organizace však nestačí. V hradecké nemocnici třeba pacienti nejvíc kritizovali nedostatek citové opory, tedy schopnost nemocničního personálu pacienty uklidňovat a zbavovat je strachu. „Lékaře u nás učím, že se nemají bát chytit pacienty za ruku, usmívat se na ně a v klidu si vyslechnout jejich stížnosti,“ říká primářka hradecké gastroenterologie (jedno z nejlépe hodnocených oddělení v Hradci) Jolana Bártová. Na škole ji tuto podpůrnou metodu prý také nikdo neučil, ale přišla na ni v průběhu praxe sama. Samotná vlídnost lékařů je ovšem málo.

Celý článek najdete v Respektu 49/09.

Na téma lékařské etiky, přístupu lékařů i zdravotnického personálu k pacientům, i vzájemné komunikace, můžete 3.12. od 11:00 diskutovat s Davidem Marxem, předním českým odborníkem na kvalitu ve zdravotnictví.