Hrabal v osidlech cenzury

Měl nakročeno mezi světové literární celebrity. Byl zván na čtení a sympozia do Paříže, Londýna, Říma, Ostře sledované vlaky natočené podle jeho knižní předlohy získaly v roce 1967 Oscara. Pak ale do Československa vtrhly ruské tanky a začala „normalizace poměrů“. Bohumil Hrabal byl zařazen na seznam zakázaných spisovatelů.

Namísto světového úspěchu jej čekala úzkost, strach a těžké volby, co ze svého života a práce zradit, aby něco jiného mohlo přežít. Na podobné obchodování musela během tzv. normalizace přistoupit většina Hrabalových čtenářů a spoluobčanů, takže by Češi měli svému autorovi dobře rozumět. Příznačným dědictvím doby však zůstává, že osobnost i dílo slavného spisovatele, od jehož narození uplyne 28. března sto let, přetrvávají v povědomí domácího publika v jeho zkreslené cenzurní podobě.

Přišlo jich tehdy na pražskou Kampu třináct. Stáli v kruhu, dlouhé vlasy jim přes zvednuté límce kabátů padaly na ramena. Z tašek a batohů vyndávali všechny Hrabalovy knihy, které doma našli, a házeli je na hromadu. Pak Ivan Jirous, přezdívaný Magor, škrtnul sirkou. Byl duben 1975, v centru Prahy začal zvláštní protest: pod dotykem plamene černaly stránky knih, které všichni ti dlouhovlasí mladíci kolem ohně milovali a četli je s vášní a obdivem – Ostře sledované vlaky,Morytáty a legendy,Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet…

Činem, jenž členy tehdejšího undergroundu tolik pobouřil, byla Hrabalova odpověď na zdánlivě nevinnou otázku redaktora týdeníku Tvorba ve vydání z 8. ledna 1975: „Proč jsme se vlastně tak dlouho neviděli? Co byste chtěl sdělit svým čtenářům?“ Redaktor – jehož jméno bylo dlouho neznámé, protože se pod text nepodepsal – přitom velmi dobře věděl, proč světově uznávaný spisovatel před pěti lety zmizel z tuzemských knihkupectví, knihoven a edičních plánů. Od definitivního nástupu normalizační komunistické moci v roce 1970 se Bohumil Hrabal ocitl na seznamu autorů, kterým bylo znemožněno publikovat. Kajícný rozhovor v týdeníku považovaném za pilíř režimní propagandy byl podmínkou, jež měla poníženému tvůrci přinést odpuštění vládců a návrat do státních nakladatelství.

„Chtěl bych jen, aby všichni moji čtenáři věděli, že to myslím poctivě s nimi i se socialismem, protože bez něho a mimo něj si nedovedu představit ani dnešek, ani budoucnost,“ odpověděl tehdy na otázku anonyma z Tvorby Bohumil Hrabal. „Nechci stát stranou, chci po svém způsobu přispívat k tomu, aby mezi lidmi byly vztahy, jaké mají být mezi socialistickými lidmi. Myslím, že dnešnímu Svazu českých spisovatelů jde právě o to, aby tohle pochopili všichni poctiví čeští spisovatelé, pro které je nejdůležitější, co řeknou jejich práci naši čtenáři, a ne někdo v nějakém zahraničním vysílači nebo tak.“

Bohumil Hrabal se tak v očích Jirouse a dalších mániček proměnil v jednu z reklamních tváří režimu, v intelektuálně lákavějšího Karla Gotta.

Velké

téma o Bohumilu Hrabalovi

najdete v 

Respektu 13/2014

. Jeho popularita mezi českými čtenáři neměla obdoby. Při vydání každé jeho nové knihy čekali před obchody ve čtyřstupech a jeho uznání daleko přesahovalo hranice Československa. Vedle Miloše Formana a Milana Kundery patřil mezi nejznámější české intelektuály ve světě.