Chvíle, kdy se Češi přestali bát

Pět lednových dní před 25 lety bylo začátkem konce komunistického režimu. Státní moc sice na potlačení vzdoru použila mimořádnou dávku násilí, lidé ale potlačili strach a poprvé o sobě dala ve velkém vědět energie, jež o deset měsíců později režim svrhla.

„Kdybyste se mě zeptal, co jsem měl devatenáctého listopadu toho roku k obědu, tak vám to řeknu. I jestli mi to chutnalo. Ale Palachův týden mi hrozně splývá,“ matně si vybavuje události z ledna 1989 Jiří Holubec.

Čtyřicetiletý soustružník, tehdy učeň, si nakonec na leccos vzpomene. Není to zase tak těžké, protože byl jedním z několika smolařů, kteří význam věty “také tentokrát byly nuceny zasáhnout pořádkové síly“ - jak informovalo Rudé právo - pocítili na vlastní kůži už v pondělí. Rána pendrekem ho stála zub. Přesto je tenhle neklidný týden i v jeho v paměti překrytý událostmi ze sametového listopadu onoho roku. Což je škoda.

„Máme v zásadě toto přání: Chceme žít důstojně jako svobodní lidé v souladu s demokratickými tradicemi naší země. Nechť odejdou lidé, kteří již dvacet let nekvalifikovaně řídí tuto zemi a dovedli ji do současného neutěšeného stavu.“ - Neznámý řečník, Václavské nám., středa 18. ledna odpoledne

Jak jsem fotil pohřeb Jana Palacha

Přemysl Hnilička v roce 1969 nasnímal fotografie z rozloučení s Janem Palachem, které jeho syn poskytl redakci k publikaci. Nyní vám je nabízíme u příležitosti 25. výročí Palachova týdne, jenž byl podle mnohých prvním krokem k listopadové revoluci.

Podívejte se na dokument Tryzna

Podívejte se zdarma na film zachycující smuteční shromáždění k úmrtí studenta Jana Palacha. Dokumentární snímek slovenských autorů Vlado Kubenka, Petera Mihálika a Dušana Trančíka zobrazuje společenské dění ve dnech pohřbu. 

Anketa: Jak jste prožívali Palachův týden 

Odpovídají Jiřina Šiklová, Marek Benda, Jakub Patočka, Jiří Dolejš a další.

Vše začalo v neděli 15. ledna 1989; disidentské skupiny oznámily, že toho dne uctí památku upáleného studenta Jana Palacha. A především středeční a čtvrteční události byly do té doby prakticky nemyslitelné či alespoň těžko představitelné. Desetitisícové shromáždění na Václavském náměstí, jehož účastníky policisté jen slušně žádají, aby nechali projíždět auta po magistrále – to byla ta nemyslitelná část událostí, která se nicméně odehrála ve středu. Čtvrteční policejní zásah byl naopak velmi myslitelný, avšak svou tvrdostí se mu doposud nerovnalo nic od potlačení demonstrací v srpnu 1969.

„Ti kluci se chovali úplně nesmyslně. Čekal jsem, že budou lidi, třeba i surově, vytlačovat. Ale oni je přišli tlouct, bili lidi ležící na zemi, kousek ode mě, pod muzeem zmlátili tři z nich jednoho člověka. Zastavovali i projíždějící tramvaje. Křičeli při tom na kuráž, ten zásah neměl žádnou formu ani směr. Byl to akorát masakr.“ – Jaroslav Radimský, tehdejší pochůzkář z Mělníka.

Těžko představitelné veřejné násilí pro mnoho lidí znamenalo zlom. „Policajt byl pro mě do té  doby člověk, který mě legitimuje nebo dává pokutu za dopravní přestupek,“ vzpomíná tehdejší účastnice protestů Renata Závozdová. „Ale v tu chvíli jsem si poprvé jasně uvědomila, že jsou policisté ochotní něco mi udělat naprosto bez důvodu. Že jsem nepřítel státu automaticky.“

A tohle uvědomění byl podle mnohých první krok k listopadové revoluci. Energie ke svržení komunistického režimu ještě nebyla dost silná, a navíc Češi potřebovali pomoc dějin – v tu dobu se teprve rozbíhala jednání u kulatých stolů v Polsku a pád berlínské zdi byl daleko. Ale dala o sobě poprvé nahlas vědět.

Události Palachova týdne připomíná rubrika Téma v Respektu 3/2014, který vyšel v pondělí 13. ledna.