Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Vzdělání

Mohou být Romové vděční za segregaci?

Film Tomáše Kudrny Zatajené dopisy přináší nečekaný pohled na osudy Romů

Na pana ředitele dodnes nedají dopustit
Na pana ředitele dodnes nedají dopustit • Zdroj: ČT

Krabice s víc než šedesát let starými dopisy. Psaly je, možná spíš diktovaly, romské matky svým dětem, které žily v internátní Škole míru v Květušíně. Ta vznikla začátkem padesátých let ve vojenském prostoru Boletice v jižních Čechách pro romské děti, které sem přišly s rodiči dosídlit uprázdněné pohraničí. Ty dopisy začínají skoro vždycky stejně: Drahá dcero, stýská se mi po tobě… V krabici jsou těch dopisů desítky. Některé psali rodiče dětem, některé děti rodičům. Společné mají to, že nikdy nebyly doručeny. Do té krabice je schoval tehdejší ředitel „cikánské školy v Květušíně“, pan Miroslav Dědič. Aby přerušil „nežádoucí“ vztahy mezi rodiči a dětmi. 



Dea A r dica A r doma
Dea A r dica A r doma • Zdroj: Respekt

Film České televize Zatajené dopisy (režie Tomáš Kudrna) má premiéru 10. března v rámci festivalu Jeden svět. Pohled, který přináší na aktuálně tolik diskutované téma vzdělávání Romů, je přinejmenším nečekaný a vzpírající se prakticky všem současným ideovým klišé. Květušínská škola totiž vznikla pro velmi chudé Romy ze Slovenska a zpočátku to opravdu byla obyčejná škola, kam chodily romské děti, aby se „necouraly po lese“. Miroslav Dědič byl zapálený pětadvacetiletý učitel, jenže postupně nabyl přesvědčení, že hlavní překážkou ve výchově dětí jsou jejich rodiče. Často je do školy nechtěli pouštět, protože měli strach, že se tam „zkazí“.

A tak se pan ředitel, učitel a školník v jedné osobě přes počáteční pochybnosti rozhodl, že děti od rodin oddělí. Dělal to jednoduše. Kdo se rozhodl přespat ve škole na kavalci, dostal i teplou večeři. A protože slovenští Romové tehdy patřili opravdu k těm nejchudším, byla večeře a vlastní postel něco, co se doma skoro nevyskytovalo. A tak děti trávily ve škole pořád víc a víc času. Když se občas rodiče přišli zeptat, kdeže jejich děti jsou, pan ředitel je poslal domů. Občas prý došlo i na rvačku. Pan Dědič, je mu dnes už devadesát, na to vzpomíná s lehkým nadhledem, ale jeho dobové zápisky v denících vyznívají dosti drsně. Často prý došlo na pěsti; z obou stran.

Po pár letech se květušínská škola přestěhovala do většího stavení v Dobré Vodě u Záblatí nedaleko Prachatic, ale to už byla škola plně internátní, kam měli rodiče zakázaný přístup. A v některých případech pan ředitel cenzuroval korespondenci. Tak vznikla ona krabice dopisů, podle nichž se film jmenuje. Je dobré vědět, že snaha oddělit děti „původních etnik“ od rodičů a vychovávat je pro „novou lepší společnost“ v internátní škole byl v té době vcelku běžný postup.

Pra A r ed autokarem
Pra A r ed autokarem • Zdroj: Respekt

Takové příklady bychom v druhé polovině dvacátého století našli na sovětské Sibiři a v Mongolsku, v Austrálii takto „převychovávali“ Aborigince, v severní Americe indiány či eskymáky. Dnes je to bráno jako nepřípustná koloniální praktika. Kromě jiného proto, že obvykle nevedla ani tak ke kultivaci „převychovanců“ jako ke ztrátě kořenů, agresivitě a alkoholismu.

Jak to dopadlo u nás? No, překvapivě. Škola existovala deset let, prošlo jí asi 300 dětí. Pak byla zrušena, protože komunistický režim považoval „cikánskou otázku“ za vyřešenou, a pan Dědič musel zbylé děti rozvést do dětských domovů po celé republice. Film ukazuje několik pamětníků, kteří dodnes žijí v Květušíně a okolí, a na pana ředitele nedají dopustit. Těžko soudit z těch několika situací a záběrů, ale vypadají jako lidé neproblematicky integrovaní, spokojení se svým životem.

Na školu vzpomínají výhradně v dobrém. Jen když poprvé drží jedna z nich, teta Olina, šedesát let starý dopis od své matky, o němž neměla ani tušení, zadrhne se jí hlas. A její vzdálená příbuzná, jedenáctiletá Karolína, kterou to filmařské pátrání po květušínské minulosti zjevně zaujalo, se diví, co to bylo za nápad sebrat rodičům jejich děti. Ale když se ptá svých příbuzných, všichni říkají, jak to v té škole bylo výborné a jak jsou vděční za to, že tam mohli chodit. A že to odtržení od rodičů bylo i v lecčems dobré.

Dea A r dica A r s dea A r tmi ve tra A r ia ALdea A r
Dea A r dica A r s dea A r tmi ve tra A r ia ALdea A r • Zdroj: Respekt

Ten film opravdu přináší víc otázek než odpovědí. Když se na tehdejší tvrdou politiku zeptáte pana Dědiče, vůbec se nevymlouvá na „poměry“ nebo že to tehdy „prostě tak chodilo“. Za své rozhodnutí přijímá odpovědnost - a z toho, co říká, vyplývá, že si je těch stinných stránek vědom. Ale prostě se tak tehdy rozhodl a dodnes má pocit, že udělal správně. A že ty pozitivní výsledky vidí kolem sebe. Dá se z toho něco dovodit pro současnost? Pomůže nám to nějak v debatě o praktických školách a vzdělávání současných Romů? Asi těžko.

Nedá se z toho vyvodit, že odebírat někomu děti jak na běžícím páse je správné. Nedá se říct, že správná cesta k integraci je popřít své vlastní kořeny, ale ani neplatí, že Romové se nejlépe vzdělávají mezi svými ve specializovaných třídách. Doba se příliš změnila a fakticky dnes řešíme jiné problémy než pan Dědič v Květušíně. Ale jestli je ten film v něčem užitečný, tak v nejednoznačnosti a komplikovanosti otázek, které klade. Rozhodně vás přiměje přemýšlet. Nenechte si ho ujít. Buď při těch promítáních v příštích několika týdnech (míří i do regionů) nebo později, až na něj přijde řada v České televizi.

Rozhovor s režisérem filmu Tomášem Kudrnou a přehled promítání v rámci jednoho světa najdete zde. 

 

Eduin
Zdroj: Respekt

 

Reklama
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte