Reaguji na rozhovor s Niklasem Frankem. Vybavuji si tezi Luboše Palaty, že Evropská unie bude zbavená komplexu druhé světové války až ve chvíli, kdy se němčina stane jednacím jazykem EU, což by jinak plně odpovídalo počtu a významu této země v rámci společenství. Osobně se na tu dobu velmi těším. Zbavení se komplexu neznamená zapomnění, naopak, mělo by to znamenat dospělý a zodpovědný přístup k vlastní minulosti. Ač neznám knihu pana Franka, obávám se, že manifestačně deklarované nenávistné proklínání vlastních rodičů připomíná notně hned několikeré doby minulé. Co je rozhodně nepřijatelné, je pojetí kolektivní viny, a to dokonce napříč generacemi a časem. Pan Frank by si možná mohl přečíst něco k tématu od svého spoluobčana Jasperse. Označování příjmení "Frank-Auschwitz“ nebo "Schmidt-Auschwitz“ je snad na první pohled pro novináře a knižní trh atraktivní politická hyperkorektnost, ale neupomíná to neméně na nesmyslné cejchování a zbavování identity Židů, kterým nacistický (ne německý) režim vtiskl jediná jména (Sára) a (Izrael)? Brr… Skoro bych řekl, že Niklas Frank, možná nezáměrně, svou snahou šokovat a zaujmout demonstruje jev pojmenovaný Normanem G. Finkelsteinem v knize Průmysl holocaustu. Úvahy o zneužívání židovského utrpení (česky Prostor 2006). Zneužívání nemusí být jen (s)prosté popírání šoa.
Filip Tomáš
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
