Jakožto oddaný posluchač metalu (poslouchám jej od svých patnácti let, dnes je mi dvacet tři a neustále objevuji nové a nové klenoty), především pak black, death, doom a thrash metalu, musím zareagovat na sloupek Pavla Turka. Autor píše, že odevzdání se metalu je celoplanetární jev, a to i v muslimských zemích. Bohužel, není tomu tak. Metal je mezi muslimy chápán jako „ďáblův nástroj“ čemuž se vzhledem ke všem možným pentagramům, ateismu apod. nelze divit) a ve většině muslimských zemí je metal (a často i rock) dokonce nelegální. I v muslimských státech však existují metalové kapely, a to i v zemi, jako je Írán – dokonce i v Íránu funguje několik blackmetalových kapel. Všechny tyto kapely však fungují v ilegalitě a zároveň členové těchto kapel nejsou muslimové. Existují samozřejmě výjimky, jako ostatně u každého jevu, ale obecně vzato, muslimové a metal, to nejde příliš dohromady. Vzhledem k tomu, že jsem se jednu dobu zabýval metalovými kapelami v muslimském světě, musím konstatovat, že členové těchto kapel, ač to byli rodilí obyvatelé daných zemí, byli to vždy „odpadlíci od islámu“, a nikoli věřící muslimové.
Jan Werner, Brno
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
