Tento týden se prý rozhodne o budoucnosti Evropské unie. Možná se státníci nedohodnou a EU půjde tím či oním způsobem ke dnu. Následující řádky chci proto věnovat jedné situaci, kdy jsem si uvědomil, že mám evropské soustátí z celého srdce rád. A že by mi přišlo hodně líto, kdyby se rozpadlo.
Odehrávalo se to jako pokaždé. S úsměvem idiota jsem hleděl do tváře zachmuřenému úředníkovi a jednoduchou angličtinou jsem mu líčil, že azbuku opravdu neovládám a proto nemohu vyplnit jím předložený formulář. Ledaže by mi úředník pomohl. Pak nastal psychologický souboj, kdy jsem na sebe oba beze slova zírali a čekali, kdo dřív vyměkne. Jestli já a začnu nesrozumitelná písmenka z vlastní iniciativy luštit, nebo on a začne mi radit, kam mám napsat své jméno, kam příjmení atd.
Jako první to vyměkl celní úředník, poradil mi, razítko na formulář dal a tak jsem nakonec mohl překročit hranice široké ruské země a stát se jejím úředně schváleným hostem. Tehdy v roce 2007 jsem byl na tenhle souboj psychologicky připraven daleko lépe než při předchozích návštěvách. Na přepážku jsem totiž poprvé předložil pas nikoliv jen České republiky, ale také zároveň Evropské unie. Byl to úplně jiný pocit.
Najednou jsem tváří v tvář nepříjemné ruské moci nebyl jen nějaký Čech, ale přímo hrdý Čech, který patří do jedné party s dvěma desítkami dalších silných demokratických a prosperujících národů. Zmiňovaný úředník při pohledu na můj evropský pas asi takhle nepřemýšlel (on asi nepřemýšlel vůbec), ale mě tohle vědomí příslušnosti k Evropské unii hodně pomáhalo.
Bylo potom i jaksi snadnější odolávat třeba ataku moskevských policistů, kteří mě a dvě moje kamarádky asi dvě hodiny v noci drželi na služebně s odůvodněním, že máme v pasech špatná razítka (chtěli úplatek, asi). Rozhodli jsme se, že svá poctivě nabytá razítka obhájíme, což se nám taky po dvou hodinách komických tahanic povedlo. Z policejní služebny jsem odcházel s pocitem, že na nás, Evropany/ky, si jen tak nikdo nepřijde.
Stejně tak jsem už tolik nepociťoval od malička vštěpovanou averzi vůči Rusům za to, že moji zemi dvacet let okupovali. Hranice mojí země se totiž zásadně rozšířily.
Nevím jestli existuje cosi jako všeobecně rozšířená evropská identita, já v sobě něco takového každopádně cítím. Nejsilněji samozřejmě tehdy, když jsem mimo Evropu, ale i tehdy, když jsem v Praze. Bez fungující Evropské unie, jestliže jednotlivé státy zase začnou hrát samy za sebe, ale tahle prožívaná sounáležitost zase zmizí.
Hodně se varuje před tím, že rozpad unie by znamenal hlavně ekonomickou katastrofu. Mě ale bude ještě navíc mrzet, že hranice mojí země se opět smrsknou na hraniční hory Čech, Moravy a Slezska.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
