Každý mrak má stříbrný okraj

S obvyklou dějepisnou výbavou ze školy si zpravidla nepřipouštíme, že dějiny světa jsou velkou plynoucí řekou odnikud nikam. A jsme to my, kdo do tohoto proudu vsazujeme periody, jako například středověk či modernitu, abychom se v něm nějak vyznali. Obdobně i naše současné zájmy určují, zda se vůbec něčím z minulosti zabýváme a zda to hodnotíme kladně, nebo záporně. Přesto existují události a procesy, u nichž se drtivá většina z nás shodne, že jsou zlé. Takovými jsou třeba světové války či krvavé revoluce. Pokoušet se hledat v nich něco dobrého zní bezmála jako svatokrádež. Jsou jako mraky, které na nějakou dobu uvrhnou svět do temnoty. 

Jakékoli lidské činy mají ovšem vždy nezamýšlené důsledky. A silně negativní prožitek může mít akcelerační účinky zcela opačného charakteru. Tento poznatek se týká našich běžných životů úplně stejně jako činů oněch velkých mužů, které dějepisectví 19. století považovalo za tvůrce dějin a jimž zpravidla dáváme za vinu, že svět načas zahalila nějaká mračna. Příliš ani nezáleží na tom, zda dotyční umírali jako vítězové – jako například architekt vrcholu anglické revoluce Oliver Cromwell či v případě ruské revoluce Lenin –, anebo jako poražení. Mezi takové bychom mohli zařadit třeba Napoleona Bonaparta, dovršitele francouzské revoluce utrápeného ve vyhnanství na Svaté Heleně, nebo Adolfa Hitlera, tvůrce nacionálněsocialistické revoluce v Německu a hlavního strůjce druhé světové války. 

Jmenovaní měli společné to, že radikální prosazování jejich utopické vize vyvolalo nezamýšlené důsledky, které byly v rozporu s jejich projektem, a někdy dokonce zpečetily jeho osud. Cromwell snil o zbožné puritánské společnosti řízené silnou exekutivou ztělesněnou jím – lordem protektorem. Namísto toho v dlouhodobých důsledcích tím jen přispěl ke zformování jedinečného anglického konstitučního systému, který jen o generaci později vyprodukoval Listinu práv (1689) a zformoval na tehdejší evropské poměry vysoce svobodomyslnou a tolerantní společnost. 

Napoleon Bonaparte jistě nebyl takovým náboženským tmářem. Jeho emancipační projekt byl však zároveň projektem francouzské imperiální hegemonie. Jakýkoli nacionalismus jiný než francouzský mu přirozeně byl bytostným nepřítelem. Přesto bez hořkého zakoušení porážek a porobení z éry napoleonských válek by německé, italské či španělské liberální vlastenectví – a v návaznosti na ně i menších národů –, bourající pozůstatky feudální Evropy, neučinilo tak rychlý rozmach, jaký ukázala první polovina 19. století. Přitom to poslední, co si velký císař přál, bylo zformování vlasteneckého zápalu napříč kontinentem.