Slovenští filmoví debutanti zažívají své magické momenty

Pojmenovat přesně zdroj současné energie v mladém slovenském filmu není snadné, ale jisté je, že cosi zajímavého se v něm děje. Tamní debutantky a debutanti v hraném filmu o sobě dali letos výrazně vědět i přes hranice. Martina Buchelová vyhrála s teenagerskou romancí Milovník, ne bojovník druhou hlavní sekci karlovarské přehlídky. Martin Gonda nabídl v dramatu Potopa natolik vnímavý pohled na jednu kapitolu dějin socialistického Československa, že to kvitují i historici. Slovenská filmařská obec jeho prvotinu o vysídlení rusínské vesnice na východním Slovensku kvůli stavbě vodní nádrže Starina považuje dokonce za nejlepší film, který loni pod Tatrami vznikl, a vybrala ho na Oscary.

K tomu lze připočíst i letošního Českého lva za režii pro Katarínu Gramatovou za snímek Nahoře nebe, v dolině já (2024). Je to další potvrzení, že mladé slovenské filmařky a filmaři aktuálně předčí své české protějšky v autentickém zachycení periferie, historie i zkušenosti dospívajících. A přes zdánlivě okrajová témata se jim daří nepřímo dotýkat i bolestivých míst současného Slovenska. Ať už se jedná o chudobu a vykořisťování zranitelných lidí, vyčleňování „nežádoucích“ skupin, vztah moci k okrajům nebo stoupající cynismus ve společnosti. Nejde ale o ponorné reakce na současnou politiku.

Zmíněné filmy dobou svého natáčení předcházejí změnu ve vedení slovenského ministerstva kultury. Martina Šimkovičová, která razí vizi „slovenské národní kultury“ a návratu k „normálnosti“, se za tři roky od nástupu do funkce stala symbolem likvidátorky kultury. Umělci mluví o „ničení a ideologických čistkách“. Obavy zesílily i mezi filmaři, když dosadila své lidi do Rady Audiovizuálneho fondu, jenž má finální slovo v udělení dotací. Rozkladné kroky ministerstva frustrují a stresují i nastupující generaci. Ale situace prý není beznadějná.