Odysseovské otázky

Režisér Christopher Nolan je úžasný vypravěč. A to jak příběhů ve svých filmech, tak i všeho kolem nich. Umí udělat rozruch, vzbudit touhu být u toho. V době, kdy je těžena naše pozornost na všech frontách, takže jsme nekoncentrovaní, je schopnost přitáhnout diváky svého druhu umění. A ještě větší pak udržet je skoro tři hodiny sedět a sledovat.

Odyssea je krásný film, v mnoha ohledech klasický. Je to ale i politický snímek, což je patrné z reakcí, které vyvolává. Chvílemi se zdá, že nenatočil film, ale jen před nás postavil zrcadlo a každý v něm vidíme, co chceme. Někdo poselství o transsexuálech, jiný protežování Afroameričanů, další zprávu o konci naší civilizace. Přidávám se k těm, kteří byli nalákáni voláním sirén. Také jsem padl do pasti a podíval se do zrcadla.

Zaujalo mě, že tolik lidí vidí ve filmu útok na starý dobrý svět a vzbuzují tak dojem, že liberálové skrz snímek vedou další fázi kulturní války. Film je přitom velmi tradičně mužný. I přes všechny peripetie a zprávy o neštěstí, krutosti a hlouposti, kterou světu vtiskovali muži, sledujeme příběh statečného bojovníka, milujícího manžela a otce, který se vypořádává se svými démony. Na plátně mohou lidé obdivovat fyzickou kondici hlavního protagonisty, o které obdivně mluví i jeho herecké kolegyně. Bojové scény jsou plné dynamiky a síly. Je to tak trochu mužská terapie, která hezky postaru říká, že nejlepší není, když se hlavní postava vzdá své touhy bojovat a obejme nepřátele. Je to přesně naopak. Zastánci tradičního zobrazení mužů by tedy měli spíše jásat. Ale není to pochopitelně takhle banální.