Film týdne: Opravdu chceme to, po čem jsme vždy toužili? Nenápadná Mistryně má publikum na své straně

Nikdo v Česku netočí jako Bohdan Karásek. Režisér a scenárista, který až do svého debutu Karel, já a ty (2019) existoval na okraji tuzemské scény s amatérskými snímky, spojuje výrazový minimalismus s architekturou nenucených, intelektuálních až analytických, ale srozumitelných dialogů mezi postavami, které jsou v pohybu a neklidné. Někam jdou metaforicky i doslova, něco hledají, po něčem touží, ale často si nejsou jisté, co to vlastně je. Odpovědi nacházejí právě prostřednictvím plynoucích rozhovorů s kýmsi blízkým. V Karáskových filmech se nic neděje, a přesto se v nich odehraje to podstatné. Viděno v širších trendech má blízko k estetice i vyprávění subžánru mumblecore amerického nezávislého filmu nebo k ranému Richardu Linklaterovi. Sám se hlásí k odkazu francouzského režiséra každodennosti Érica Rohmera a svou metu v kinematografii pojmenoval pro časopis Cinepur v roce 2019 jako „zprávu o životě“. 

Karel, já a ty sledoval partnerskou krizi třicátníků, která vlastně ani velkou krizí není. Jen pocitem partnerky, že je nutné dát si pauzu, že „něco nesedí“, něco chybí. Na chvíli najde azyl i silné pouto u kamaráda, aniž se ale naznačený milostný trojúhelník zhmotní. I hrdinka Karáskova druhého celovečerního filmu Mistryně (po uvedení v Karlových Varech přijde 23. července do kin) řeší své nejistoty, jen v jiné fázi života. Těhotná lékařka Monika má nadosah vše, co chtěla, doktorát i vymodlené dítě. Kvůli bezdětnosti se rozpadl její předchozí vztah. Jenže s radostí se vkrádají i pochybnosti, jestli to, co chce, opravdu chce, a jestli je ta správná chvíle. A kdy je ta správná chvíle – pro cokoli. 

Že je těhotná, se rozhodne expříteli říct osobně. A jedna káva se promění v procházku trvající do noci, kdy dvojice probírá svou minulost, pocity, obavy i společné vzpomínky; dojde i na „co by, kdyby“. Představitelé, výtečná Marie Švestková a Jiří Havelka, kráčejí Libercem podobně jako postavy Linklaterovy romance Před úsvitem a řeč se stáčí k tématům křehčím a bolestnějším. Z prožitých let zůstává mezi nimi ozvěna intimní blízkosti, která zároveň nic neznamená, ač se to může na chvíli zdát jinak. Jeden telefonát na konci však pochybnosti rozptýlí. Mistryně je nenápadná a „obyčejná“, ale vtahující: působí, jako bychom slyšeli vlastní rozhovory, vlastní pochybnosti a sledovali vlastní momenty nejistoty. Karáskova zpráva o životě zní jasně.