Výstava týdne: Posedlost dokonalostí sochařky Pauliny Skavové odlitá do živého skla

Předloni se v Praze na Jungmannově náměstí otevřela soukromá SIN Studio Gallery. Pojmenovaná je po skláři Jiřím Šínovi, který vyvinul technologii Vitrum Vivum, čili živé sklo. Ta umožnuje monumentální trojrozměrné skleněné plastiky odlévat z jednoho kusu do uzavřených forem, jako byste odlévali klasickou bronzovou sochu. V galerii už se prezentovalo několik umělkyň a umělců, kteří si tenhle 3D proces vyzkoušeli, a nyní došlo i na Paulinu Skavovou.

Její výstava Pure Obsession víceméně navazuje na její projekt The Myth Wears Black prezentovaný letos na jaře v Musoleu Davida Černého. Skavová studovala na přelomu devadesátých a nultých let na AVU v sochařském ateliéru Karla Nepraše, po jeho smrti školu dokončila na intermédiích u Milana Knížáka. Záhy se prosadila dráždivými objekty v podobě houpacího koně předělaného na klečící polonahou dívku či kusů spodního prádla vytvářeného z ptačích per. Autorka se vždycky ráda pohybovala na hraně. Ať už šlo o provokativní lascivnost děl či jejich dokonalé řemeslné zpracování, jímž se záměrně dotýká až kýčovitých forem. V téhle spektakulárnosti Paulina Skavová pokračuje i krátce před svou letošní padesátkou a díky Šínově technologii ji nyní posouvá na novou úroveň. 

Skavová je autorkou řady realizací ve veřejném prostoru, zejména koní, vysoké zvěře a hrdinů české historie, které si nechala z bronzu odlít v proslulé umělecké slévárně v Horní Kalné. A taky je autorkou řady plastik používaných ve filmech, například kněžek a strážců ze seriálu Kolo času, které vzhledem k jejich dočasnosti odlévá do epoxidu. Sklo na rozdíl od těchto materiálů nedovoluje prakticky žádné zpětné úpravy, a navíc je skrz ně vidět. Autorku to na jednu stranu vedlo k oné „čisté posedlosti“ z názvu výstavy, kdy si musela víc než kdy jindy všechno během tvorby pohlídat od A až po Z. Zároveň jí ale sklo umožňuje pracovat v expozici s různými světelnými podmínkami a sochy tím svým způsobem rozpohybovávat.

V SIN Studio Gallery je to dobře vidět jak na koňských hlavách představovaných v životní velikosti, tak zejména na centrálním objektu: na zelené čalouněné pohovce tu leží skleněná nahá dívka s reálným daňčím parožím nasazeným na hlavě. Skavová si velmi ráda hraje s mytologií, v tomto případě kombinuje římskou bohyni lovu Dianu s pohádkovou Sněhurkou bratří Grimmů. A taky do díla přináší svůj vlastní osobní příběh, od dětství formovaný vyrůstáním v žacléřských lesích, v nichž její děda pracoval jako hajný: proto také ty četné výtvarné parafráze na lovecké trofeje přítomné na jejích výstavách.