Co nabízejí liberálové proti vzteku?

Část české společnosti, která se neřadí do vládního tábora, stále prochází jistým šokem z toho, co přišlo. Agresivní styl, který svět politiky zahalil do neslábnoucího oblaku zvířené špíny, fascinuje svou ubohostí. Čím dříve ale přejdeme ze stadia ohromení do fáze, jak se z toho všeho dostat, tím lépe. 

Nejsme v tom sami. Co s „tím“, řeší mnoho zemí, demokratických politiků, intelektuálů i analytiků. Hlavu si lámou liberálové, konzervativci, ale i socialisté. Voliči, kteří dříve volili tradiční levici, dnes mnohdy dávají přednost krajní pravici. Jak řekl nedávno Respektu francouzský filozof Didier Eribon, „vztek bílé dělnické třídy“ se mimo jiné projevuje tím, že „volí fašisty“. 

Eribon stejně jako další intelektuálové upozorňuje na to, že opuštěná část společnosti – často s nižším vzděláním, a tedy s větší zranitelností v turbulentní době – má pocit, že ji nikdo neslyší. A tak se radikalizuje. 

Edmund Fawcett, autor knihy Liberalism: The Life of an Idea (Liberalismus: Život jedné myšlenky), napsal pro Financial Times výborný text s titulkem Trumpova moc slábne. Zůstane však trumpismus i nadále?. V něm mimo jiné píše, jako kdyby navazoval na Eribona: „Krajní pravice se odvolává na pět lákavých témat, která evropská a americká pravice používá již 150 let. Prvním je národní úpadek: ekonomika, kultura, morální síla a mezinárodní postavení jsou ve volném pádu. Druhým a třetím tématem je uchvácení politické a kulturní moci nepřáteli národa – těmi vnitřními, jimiž jsou liberálové prosazující chamtivost, ,individualismus‘, bezbožnost a národní hanbu. Spása, čtvrté téma, čeká pod vedením antiliberálního vůdce, který mluví jménem lidu. Pátým tématem, které to vše spojuje, je role oběti: za neduhy národa nemohou ani lid, ani jeho spasitel. Viníky jsou liberálové, kteří sotva patří k národu.“