Když se probudím

Migréna se mi zařezává do čela a do spánků jako zub pily. Sedím na posteli v pokoji pro hosty. Kristýna stojí ve dveřích a ptá se, jestli je všechno dobrý. Máme jít do kina, kvůli tomu jsem přijela. Na filmový festival do Českého Těšína. Zavrtím hlavou. Nic není dobrý. Bolestí krčím obočí. Tváře mi hoří horečkou, tělo svírá chlad. Přes kolena si přetáhnu vlněnou deku. 

Když se probudím, ležím na zádech, v poloze, ve které nikdy nespím. Ruce mám složené podél těla, z žíly na levé ruce vede hadička. Za mnou pípá monitor. Na bílou pokrývku dopadá pruh slunce. Na sobě mám nemocniční košili. Na stolku vedle postele leží moje brýle. Skloní se nade mnou sestra. „Tak jste se probudila!“ „Víte, kde jste?“ „V nemocnici?“ „Vzpomenete si, jak jste se sem dostala?“ „Strašně mě bolela hlava.“ „No, aby ne. Máte zápal mozkových blan,“ řekne mi diagnózu.

Chvíli čekám, jestli řekne ještě něco. Neřekne. „Zkusíte se posadit?“ Zvednu se na loktech. Kolem hlavy se mi rozuteče roj stříbrných hvězdiček. Jednu pozoruju, dokud se nerozplyne. 

„Hvězda, co padá nahoru,“ zašeptám.