Být jedinečný přestalo být možností, stalo se to povinností  

Rozhodujeme o čím dál víc věcech. A nejde jen o styl oblékání a způsob trávení volného času, vše je na nás a za vše jsme zároveň ve svém životě zodpovědní. Tahle zdánlivě neomezená svoboda má však stinnou stránku. Ve chvíli, kdy každý o všem rozhoduje a snaží se být jedinečný, slábne pojivo, které společnost drží pohromadě. „Všude slýcháme, že máme být sami sebou, žít si po svém. Přitom jsme ale stále osamělejší,“ píše sociolog Pavel Pospěch ve své nové knize Osamělí hrdinové. 

V centru vaší knihy stojí pojem kultura autonomie, jehož základem je přesvědčení, že každý je svého štěstí strůjcem. Někdo možná namítne: Co je na tom špatného, být pánem svého osudu?

Ve společnosti v posledních desetiletích slábne vliv institucí a víc zodpovědnosti se přenáší na jednotlivce, což může samozřejmě znamenat, že spolu s tím máte také víc svobody. Můžete si vybírat i ve věcech, u kterých to dřív neplatilo. Příkladem může být otázka očkování – a nemusíme se bavit hned o covidu. Dříve jste měl po ruce expertní názor, který říkal, na co má být člověk očkován, a lidé se tím řídili. Dnes vám jedni odborníci říkají, že se máte očkovat, jiní, že si máte budovat přirozenou imunitu – a je na vás, abyste si v kakofonii expertních hlasů vybrali. A tuhle svobodu máte v čím dál víc oblastech života. Někdy byste si ani nepřáli o některých věcech rozhodovat, ale musíte. V sociologii to popisujeme jako tzv. proces individualizace – což je poměrně nedávná diagnóza společnosti. A já myslím, že je to přirozeně dvojznačný proces. Kultura autonomie však říká, že je skvělý. Prezentuje nám ho jako něco pro člověka přirozeného a zcela normálního.

A podle vás je škodlivý...

Jak říká podtitul knihy, přispívá k rozkladu institucí. Když jsme všichni výjimeční, všichni jdeme vlastní cestou a plaveme proti proudu, jsou nám instituce a osvědčené návody těsné. Politické strany najednou působí zastarale, protože nedostatečně kopírují naše originální názory. Vzdělání je nám příliš uniformní a veřejnoprávní média jsou pro nás jen hlásná trouba, která se nevyrovná situaci, kdy si každý sám děláme vlastní rešerše. Mě neláká vynášet soudy ve stylu dobré, nebo špatné, ale individualizace má prostě důsledky pro společnost.

Jak pozná odborník i laik, že žijeme v kultuře autonomie?

Jako sociolog sleduji výzkumy a na jejich základě si všímám společných rysů, které se snažím pojmenovávat. Ale myslím, že tenhle stav je rozeznatelný i pro člověka, který se společností profesně nezabývá. V knihkupectvích vidí regály plné knih o tom, jak být sám sebou. Celebrity o tom mluví v rozhovorech, influenceři na sítích opakují, že „máte být sví“. Všichni mluví podobným jazykem, který má původ v nějaké kultuře a prezentuje se coby něco přirozeného. Role sociologie je tohle zdání podrývat a říkat: „Tohle není přirozené, to je určité historické nastavení, které jsme přijali za své, ale nemusí být jediné možné.“

Setřást nahodilost

Kdy a jak tedy vzniklo?

Souvisí s nástupem globalizace a sílením konzumní společnosti. Německý sociolog Ulrich Beck porovnával výzkumy životních hodnot v padesátých a osmdesátých letech, ve kterých se lidí v západním Německu ptali, co je pro ně životním cílem. V padesátých letech ještě lidé mluvili o tom, že by chtěli mít dovolenou v zahraničí, auto a pěkně bydlet, kdežto v osmdesátých letech už říkali, že by chtěli naplnit svůj potenciál, najít štěstí a že touží po seberealizaci. To už patří ke kultuře autonomie. A zároveň to nejsou jen individuální hodnoty, ale i něco, k čemu se musíte individuálně propracovat. Když chcete mít o týden dovolené víc nebo větší plat, vstoupíte do odborů. Ale štěstí a seberealizace, pocit naplnění, to jsou věci, které si už musíte zařídit sám – je to jen na vás.

V Česku byl vývoj ovlivněn obdobím komunismu, ale po roce 1989 tady pro tenhle individualistický přístup panovaly ideální podmínky – už o nás nerozhodoval nenáviděný stát a lidé uvítali mantru, že každý je svého štěstí strůjcem. Lze říci, kdy už tahle optika začala být škodlivá?

Každá kulturní orientace začne být nebezpečná v momentě, kdy přestaneme vidět alternativy. Začneme si myslet, že nastavení, kdy každý je výjimečný a zodpovědný sám za sebe, je přirozené, a nevidíme negativní důsledky. V českém případě se to podle mě ukazuje na rostoucí nedůvěře v instituce. U nás je vyšší než jinde – a to už může být pro společnost problém, ať jde o školy, politické strany nebo veřejnoprávní média.

Píšete, že žít naplno svůj život a být jedinečný přestalo být možností a stalo se povinností. 

V knize uvádím situaci, kdy si objednáte skříň v obchodním domě IKEA a doma si ji podle návodu sestavíte. Nemůžete si ji postavit po svém, musíte ji postavit jedním určitým způsobem, správně. Ale pak máte třeba výchovu dětí, která žádnou správnou verzi nemá. A můžete argumentovat, že o jednu dvě generace zpátky ještě existovala. Tehdy tu ještě byla relativně závazná norma, která samozřejmě mohla být vnímána jako dusivá. Je paradox, že to, co je omezující, je zároveň podpůrné – může posloužit jako zábradlí, o něž se opřete. A já mám pocit, že teď se dostáváme do fáze, kdy by ho někdo i uvítal. Jenže na výchovu dětí má každý svého influencera na sítích, psychologa či seberozvojového gurua. A ve finále je to zpráva o vás jako jedinci, pro co se rozhodnete. Kde není společenská norma, musí každý převzít zodpovědnost sám.

V knize jste vycházel i z výzkumů veřejného mínění, které ukázaly, jak je tenhle pohled na svět u nás rozšířený.

Cituji především dva výzkumy, které shodou okolností vytvořili cizinci – Kanaďanka Elaine Weiner a můj rakouský kolega Till Hilmar. V obou se ptali dělníků v továrnách a lidí v pečujících profesích, kdo rozhoduje o úspěchu v životě. A všichni opakovali formulky, že se člověk musí sám zařídit. Tenhle přístup často spojujeme se střední třídou a vzdělanými lidmi, ale průzkumy ukázaly, že už jsou v Česku rozšířené u manuálně pracujících lidí. Také jsme nedávno s kolegy dělali výzkum v periferních oblastech a ptali jsme se lidí na názory na současný svět. Jedna z otázek byla, jestli se jim zdá, že je nepřehledný a jestli by bylo fajn, kdyby bylo ve věcech víc jasno. A oni říkali: „To je pravda, ale to si musí každý udělat sám; to jasno za vás nikdo neudělá.“ Žijeme ve světě plném dezinformací, které mají v rukou nástroje umělé inteligence, stojíme proti síle, vůči níž je jednotlivec bezmocný. Přesto věříme, že vy sám si musíte o všem rozhodnout a ve všem mít jasno. To mi přijde komické.

Vymykáme se v tom zbytku světa?

Ani moc ne. Bavíme se o trendu napříč západními zeměmi, který může být silnější tam, kde jsou instituce slabší, ale také v důsledku historické zkušenosti. Například když lidé v Česku vysvětlují životní selhání, třeba chudobu, víc ho zdůvodňují individuálním selháním, místo aby za to mohl systém, světová ekonomika nebo vnější vlivy. Till Hilmar to vysvětluje tak, že nemáme zkušenost s vysokou nezaměstnaností. V jedné práci to srovnává s východním Německem, kde byla po pádu berlínské zdi a znovusjednocení masová nezaměstnanost, takže skoro každý znal někoho, kdo přišel o práci. Východní Němci díky tomu daleko snáz chápou, že ocitnout se bez práce nemusí být individuální vina. V Česku je nezaměstnanost dlouhodobě extrémně nízká – a když je někdo na tom špatně, tak si za to může sám. V kapitole o volném trhu zároveň píšu, že zdejší nadšené přijetí individualismu je dané i tím, že se snažíme setřást nahodilost, která tu byla za předchozího režimu.

V čem to spočívá?

Sociolog Ivo Možný vydal krátce po revoluci knihu Proč tak snadno…, v níž se ptá, proč u nás proběhl přechod ze socialistické společnosti na tržní tak hladce. Vysvětluje to tím, že před rokem 1989 jsme byli přesyceni sociálním kapitálem. Veškerý život závisel na tom, jestli máte někde známého, jestli máte dobré vztahy s předsedou národního výboru, jestli nemáte škraloup. Rozhodovali o nás druzí. A správně si všiml, že to je systém připomínající feudalismus, kdy člověk závisel na libovůli krále nebo místního šlechtice. Kdežto volný trh a individuální výkon s sebou nesou příslib neosobního mechanismu, kdy nikdo nezávisí na vůli druhých. To je naše historická zkušenost daná socialismem, která nás láká právě k iluzi objektivity.

Když se ale člověk podívá na zdejší společnost a politiku, může mít pocit, že úplně nesedí nadšení volným trhem a individualismem, že všichni toužíme po maximální osobní svobodě. Jsou tu silné strany a hnutí, které naopak voličům slibují, že se o „naše lidi“ postarají. Andrej Babiš rád dává najevo, že je manažer, který to zařídí.

Máte pravdu v tom, že Babiš prodává zajištění nebo pohodlí, ale nemyslím si, že by nedůvěra v instituce a snaha dělat si věci po svém byly u jeho voličů nižší. Například individuální investování, tedy představa, že ekonomický úspěch nezískáte předepsanými cestami, ale přes aplikace, je masový fenomén napříč voliči různých stran. Stejně jako nedůvěra v institucionalizovaná média. Naopak u voličů ANO bude odpor k institucím ještě vyšší. Úspěch Andreje Babiše s kulturou autonomie souvisí, ale trochu jiným způsobem.

Jak?

Ve společnosti existuje představa dobrého občanství – není kodifikovaná, ale všichni ji cítíme. Dobrý občan je někdo, kdo platí daně, chodí k volbám a zároveň je v určitém smyslu optimista. Když třeba přijde nová technologie, občan řekne: „OK, je to nová výzva, pojďme se podívat, co nám to může přinést.“ Věří ve vlastní síly a v to, že si s hlubokou změnou nějak poradí. Není zpátečník a tmář, neřekne „zakázat“ nebo „zničit“. Ale tahle společenská změna je v posledních letech tak překotná, že pro spoustu lidí toho začíná být prostě moc. Cítí tlak, že by měli být optimističtí a aktivní, mluvit o tom, že výzvy zvládneme, ale zároveň o tom pochybují. Jenže nemají jazyk, aby to vyjádřili. A jediný, kdo se jim nabízí, jsou Andrej Babiš nebo Motoristé, kteří řeknou, že stačí zavřít oči a dělat, že klimatická změna nebo válka na Ukrajině či v Íránu neexistují. Na jednotlivce dopadá strašně moc krizí a Babiš se jim nabízí jako alternativa. Podle mě by si spousta lidí přála mít i jinou alternativu, která tu však chybí.

Ve vaší knize to explicitně nezazní, ale lze ji číst jako kritiku liberalismu, nebo přinejmenším nějaké jeho podoby. 

Pojem liberalismus je dnes používán tak široce, že jakékoli odvolávání se na něj může působit vágně. Ale pokud jej obecně užíváme jako způsob uvažování, který do středu dění klade jednotlivce, tak ano, liberalismus je živnou půdou, z nějž kultura autonomie vyrostla. Z historického hlediska to dává smysl: historii moderní doby lze číst jako příběh osvobození jednotlivce a posilování jeho občanských a politických práv. V dnešní situaci ale můžeme říci, že se ukazují limity a nezamýšlené důsledky této orientace na jednotlivce.

Kultura autonomie podle vás oslabuje nejen instituce, přináší negativa i pro jednotlivce – nárůst osamělosti, deprese, únavu, polarizaci. Není ale za nárůstem těchto jevů spíše nástup digitálních technologií a přesun komunikace do virtuálního světa?

To je určitě obrovský faktor. Každá velká technologická změna přináší hluboké změny. Vezměte si, jak se do společnosti propsalo rozšíření televize. Lidé se najednou mohli podívat do interiérů, kde bydleli hrdinové seriálů. Postavy, které znali z časopisů, mohli vidět na vlastní oči. Rozšíření televize bylo nástrojem masové spotřeby, protože si lidé řekli: „Podívej, oni mají pohovku, tu chceme taky.“ Mohli kopírovat své vzory a rozšířily se jim obzory. On-line komunikace nám rovněž rozšiřuje obzory, ale je to vliv spíše rozdělující. Dává vám možnost vybrat si z tisíce možností: chcete být digitální nomád, který žije jako poustevník? Tady máte influencera, který vám o tom všechno řekne. V té mnohosti nám internet dává obrovskou svobodu, ale světy, do nichž můžeme utíkat, jsou zároveň izolované.

Jde tedy o rozpad všeobecně sdílených návodů na život.

Ano, tohle je příklad, jak se rozhodování opět přenáší na jednotlivce. Nemáte jasně vymezenou životní dráhu jako dřív, můžete život žít úplně jakkoli a máte na výběr z tisíce možností. Ale tím, že se vše přesouvá stále více do soukromí, můžete být nakonec osamělejší. V knize mám příklad od sociologa Jiřího Vinopala, který vyzkoumal, že zatímco dříve Češi chodili na pivo společně, dnes ho pijí mnohem častěji o samotě. Ale stejně tak to může přispět k úpadku spolkové činnosti.

Nedávný výzkum v Česku ukázal, že mít děti považuje za smysl života méně než polovina lidí, za životní cíl mají mnohem více věcí. I tohle je kultura autonomie?

Že rodičovství přestalo být „předepsanou“ součástí životní dráhy, byl jeden z prvních pozorovaných projevů procesu individualizace v západních zemích. Dnes už tuto volnost bereme jako samozřejmou. V současných výzkumech se například otázka, zda jsou děti podmínkou k naplnění života ženy, používá k měření míry konzervativismu. Z pohledu dnešní kultury autonomie je tato norma dlouho zastaralá. Spíš pozorujeme nové a experimentální formy partnerského soužití anebo partnerské konflikty, jež vyplývají ze snahy skloubit seberealizaci partnerů s ideálem celoživotního romantického partnerství, který je stále vlivný.

Při hledání projevů kultury autonomie jste si stanovil velmi široký horizont včetně pohádek. A všiml jste si, že zatímco dříve hlavní postavy bojovaly proti padouchovi, dnes svádějí hlavní boj samy se sebou: musí překonat své strachy, přijmout samy sebe, smířit se s vlastní odlišností.

Populární kultura je fantastická oblast pro výzkum. Animáky Ledové království, Odvážná Vaiana nebo Zootropolis jsou tak úspěšné právě proto, že reprodukují mýtus existující napříč společností. Těm příběhům se daří, protože se na ně snadno napojíme. Postavy z těch filmů si jdou tvrdošíjně vlastní cestou a najdou u toho sebe sama. Jejich hrdinství vlastně spočívá v tom, že přijmou svou výjimečnost a naučí se s ní žít. Když upadají zvyky, návody na život i instituce, nic než vlastní cesta nezbývá, všechny společné cesty jsou omezující. V pohádkách se naše kultura zrcadlí jako mraky v kaluži.

Co se tam zrcadlilo předtím?

Důraz na vnitřní život určitě nebýval tak velký. A určitě tam najdete hrdiny, kteří byli potrestáni za to, že neposlouchali pravidla. Jejich nedodržování nebylo vždycky tak oslavováno jako dnes. A kdybyste takového Mirka Dušína přenesl do světa dnešních pohádek plných postav, které řeší svou jinakost, chyby a slabosti, působil by vedle nich ploše, prkenně. Chyběl by mu vnitřní konflikt, trauma; něco, co ho pohání.

Systémové řešení

Vaše kniha místy evokuje texty korejsko-německého filozofa Byung-Chul Hana. Podle něj dnešní nastavení nikoho k ničemu nenutí, ale pouze motivuje. Vše děláme svobodně s cílem naplnit svůj potenciál, ale současně na jednotlivce tahle kombinace svobody a výkonu vytváří takový tlak, že je unavený a vyčerpaný. Do jaké míry vás jeho knihy inspirovaly?

Inspirovaly je dobré slovo – jsou to spíše knihy aforismů než analýzy. Ale pro mě jsou velmi cenné a doporučuji je studentům číst, protože ubývá knih, které se snaží podat celospolečenskou diagnózu a pojmenovat dnešní svět pomocí metafor. Je to stále vzácnější jev.

Byung-Chul Han jako reakci na dnešní svět doporučuje nicnedělání a rozjímání, protože nejdou poměřovat výkonem. Máte radu i vy?

V té otázce je paradox, protože jsme neustále vedeni, abychom problémy řešili individuálně – a tady by odpovědí zase bylo, že půjdeme hledat individuální řešení. Jelikož kultura autonomie přenáší odpovědnost na jednotlivce, lze říci, že opakem je podporovat instituce v nejširším slova smyslu. Může to být organizace občanské společnosti, ať už v neziskovce nebo třeba v zahrádkářském svazu. Může to být podpora veřejnoprávních médií, když bychom se bavili o aktuálních tématech. Cokoli, co má sjednocující potenciál. Jazyk, že si má člověk se vším poradit sám, se nám neustále vnucuje. Ale třeba klimatická změna je modelový příklad, kde je očividné, že jde o problém vyžadující systémové řešení. Morální prst je přitom pořád zaměřený na jednotlivce: Jak se sprchuješ, jak často létáš. Spočítej si ekologickou stopu – tu přitom vymyslela společnost British Petroleum.

Posílit instituce zní ovšem jako abstraktní úkol.

Na individuální úrovni to může znamenat i to, že nepodlehneme iluzi, že cokoli, co udělám sám, je vždycky lepší. Uvědomit si, že existují společenské problémy, které se musejí řešit na celospolečenské úrovni. Opět použiju příklad s veřejnoprávními médii. Žijeme v době, kdy zodpovědnost za informační gramotnost padá na jednotlivce. Ten je samozřejmě úplně bezmocný, protože proti němu stojí technologické konglomeráty s obrovskou expertizou a penězi, které mohou veřejným míněním manipulovat. Takže je třeba mít infrastrukturu, která bude důvěryhodnost informací chránit. Veřejnoprávní média jsou v tuhle chvíli strategický zdroj, skoro zbraň.

Instituce ale spíše slábnou všude ve světě. Jsme tedy odsouzeni ke stále větší individualizaci všeho? 

V současnosti nevidím žádný velký protitlak. Technologický vývoj míří směrem k čím dál větší individualizaci, protože to znamená více individuálních trhů a větší zisk. V podmínkách, kdy je svoboda posvátná, se zdá prakticky nemožné něco regulovat nebo – nedej bože – zakázat. Žijeme ve společnosti, kde je jakákoli regulace vnímána jako omezení svobody. Přitom každý, kdo někdy držel dietu nebo přestával kouřit, ví, že zákaz nebo regulace může být užitečná věc. Podřídíte se myšlence, že něco nebudete dělat, protože chcete být zdravý – nebo že vaše děti nebudou chodit spát o půlnoci, protože nechcete, aby byly unavené. Zákazy a omezení mají však smysl jenom tehdy, když jsou součástí záměru nebo společného cíle – a totéž platí o společnosti. Když nemáme představu, kam má směřovat, jakékoli zásahy působí prázdně a svévolně.

Pozorujeme snahy skloubit ve vztahu seberealizaci partnerů s ideálem celoživotního romantického soužití. 

V podmínkách, kdy je svoboda posvátná, se zdá prakticky nemožné něco regulovat.