V Česku extrémně penalizujeme mateřství. Ženy slouží mužům v rodině i v zaměstnání

Když přijedete ze Štrasburku domů, čeho si nejdříve všímáte? 

Situaci v České republice pozoruji trošku zdálky, což mi, myslím, dává dobrou perspektivu. Unikám z pěny dní. Mám pocit, že se zvětšují sociální nerovnosti a že to není považováno za velké téma. Je totiž mnohem jednodušší, aby se zpravodajství i politická debata věnovaly přestřelkám, které nic neznamenají. Pak si nevšímáme skutečných problémů, které máme. A úplně mi chybí taková upřímná vstřícná debata, která se na některých místech dala ještě nedávno vidět. A snažíme se asi opravdu dosáhnout rozdělení společnosti. Lidé, se kterými se bavím, poměrně vyhroceně trvají na svých pozicích. A jsou to lidé, kteří dřív byli otevřenější a schopní hledat neobvyklá spojenectví. Je to přitom důležité. Myslím si, že náš svět může zachránit právě to, že lidé budou hledat neobvyklá spojenectví a budou mít pro sebe větší pochopení.

Co je důvodem těch společenských nerovností?

Třeba to, že na dobrá studijní místa se dostávají stále jen děti ze stejné společenské třídy a lidé, kteří jsou vyloučení, tak nemají ke vzdělání přístup. Tím pádem se jim uzavírají dveře k lepším pracovním místům. Pak se na společnost zlobí, protože vidí, že jejich děti nemají žádné velké šance na uplatnění. Víte, vlastně jediná věc, do které se opravdu vyplatí dávat nejvíc veřejných peněz, je vzdělání. A investice do kultury, protože ta je součástí vzdělání. Situace se nemění, protože politici jsou většinou z té sociální třídy, která z toho profituje. Jediný dlouhodobě nevykonaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva proti České republice je ten, ve kterém soud poukazuje na to, že má Česko v podstatě segregované školství a že romské děti studují odděleně od ostatních dětí. Sedmnáct let s tím nejsme schopni nic udělat.