Jiná už nebude

Po deseti letech vydala editorka a učitelka angličtiny Eva Zábranová (1964) novou knihu a je stejně tenoučká jako ta předešlá nazvaná Cesty. Tento soubor povídek následoval nedlouho po vydání autorčina debutu, jenž roku 2014 vzbudil rozruch. Šlo o vzpomínkový svazek Flashky, v nichž dcera spisovatele a překladatele Jana Zábrany a knižní redaktorky Marie Zábranové psala o svém vztahu k otci i k matce a hlava nehlava sekala některé „modly“ kulturního světa (někdy bez ohledu na fakta). 

O Cestách před deseti lety Petr A. Bílek v Respektu mimo jiné napsal: „Dominuje tu vypravěčské ‚já‘, které vidí pokřivený svět kolem, v němž každý má postranní úmysly, úchylky a běsy. Sarkastické distanci, jež asi má být cílem, přitom podráží nohy nejen neochota vyprávět kompozičně sklenuté příběhy…“ Částečně ta slova sedí i na letošní kolekci textů nazvanou Chtíč. Tady ovšem lze hovořit o povídkách jen někdy, jestli vůbec. Spíše se dá mluvit o pamfletech, evokacích či výkřicích v próze. 

Téměř každý z těch textů je podán nervně, texty obviňují, ironizují, obsedantně krouží kolem jednoho motivu. Jsou to sledy repetitivních vět s mimořádně početným výskytem vykřičníků a slov vysázených velkými písmeny a také s hustým výskytem vulgarit. Pro představu úryvek z nejdelšího a asi relativně nejlaskavějšího textu (Kočka… kočka… kočka… a pes): „Ale, ALE, teď bacha, BACHA, teď dávejte pozor, co Vám řeknu: – je to zatím, ZATÍM!! tajný – ale, ALE pozor! POZOR!!!: bude u nás doma nový člen rodiny, respektive členka – holka – protože jsme tady samý fenky, respektive kočky, respektive všechny tu čistě ženskýho pohlaví, FEMALE, females – já, Andy a Šoša.“ – Zde se to obešlo bez vulgarit, jinak je ale úryvek co do podoby textu reprezentativní. 

Zábranová se v tomto příspěvku chrlivě vypisuje ze svého vztahu ke kočkám, psům, rybičkám. Jinde s toutéž dikcí evokuje pocity stárnoucích žen, jejichž sexuální touha vyprchává, nebo pro změnu přibližuje svůj zápas s vršícím se neumytým nádobím. V titulním textu se vpravuje do hlavy muže, jehož popadne chtíč po ženě; v závěrečném kusu obviňuje muže, že to především oni jezdí auty po Praze a zaplevelují ji svou marnivou potřebou. Dvakrát s obdobným „běsněním“ zavzpomíná na osmdesátá léta – nejprve na gymnaziální dril vyžadující znalosti a zpětně ty nároky velebí (i když pro dobové rituály nemá dobrého slova). A pak na podivnou veksláckou vysokoškolskou sešlost z pražského Václavského náměstí – tady už není jasné, co z líčeného může být realita a co magořina.