Sbohem, Ameriko! 

V Mnichově se občas lámou dějiny. Třeba před osmnácti lety v únoru na tamní bezpečnostní konferenci Vladimir Putin přednesl obžalobu americké dominance, rozšiřování NATO směrem na východ a upozaďování Ruska. Dal najevo, že mu směřování Evropy po konci studené války nevyhovuje. Nelíbí se mu role regionální, druhořadé mocnosti a chce, aby byla Moskva podobně vlivná jako v časech Sovětského svazu. Tehdy v hotelu Bavorský dvůr ztroskotala snaha o zapojení Ruska do mírového evropského uspořádání po pádu železné opony. Další rok v Gruzii Putin poprvé ukázal, že je ochoten svou vůli v sousedních zemích prosadit s tanky v zádech – bez ohledu na názor tamních států a obyvatel.  

Letos v únoru se v témže hotelu v Mnichově opět trhaly vztahy. Tentokrát mezi tradičními spojenci, Spojenými státy a Evropou, jejichž sbližování bylo po víc než šedesát let smyslem každoroční konference. Americký viceprezident J. D. Vance na setkání věnovaném geopolitice a bezpečnosti vůbec nehovořil o válce na hranicích Evropy a konkrétně Ukrajinu ani jednou nezmínil. Hlavním nebezpečím pro evropskou demokracii podle něj není imperialistické Rusko, ale vnitřní hrozba. Tou je podle Vance zhoubná regulace nenávisti na sociálních sítích, boj proti dezinformacím, masová migrace, údajné umlčování a přehlížení názorů milionů Evropanů, kteří volí krajní pravici. Posluchač mohl snadno podlehnout dojmu, že druhý nejvyšší představitel USA považuje za hlavní problém mezinárodní politiky liberální Evropu.

Američané dále Evropanům sdělili, že pro ně u jednacího stolu o válce na Ukrajině není místo. V dalších dnech se tato jednání v saúdskoarabském Rijádu bez ukrajinské a evropské účasti opravdu rozjela. Americký prezident Donald Trump mnohé ruské cíle – například odmítnutí budoucího vstupu Ukrajiny do NATO – splnil ještě před samotným jednáním (viz článek na str. 18–19). 

„Byla to do jisté míry evropská noční můra,“ bilancoval poslední dny Christoph Heusgen, odcházející šéf Mnichovské bezpečnostní konference. Zároveň se podle něj mnohé vyjasnilo – a sice „že Amerika pod vládou Donalda Trumpa žije v jiném vesmíru“. Otázka, kterou začal naléhavě řešit vylekaný kontinent, zní, jak se Evropa z této můry probudí? A co udělá se svým „vesmírem“, aby v neklidných příštích letech a desetiletích ve světové politice obstála? 

Vážná diagnóza

Rozchod, kterého jsme svědky, má tři roviny. Ta první, nejnaléhavější a bezprostřední, se pochopitelně týká Ukrajiny, která v první linii vzdoruje ruskému imperialismu. 

Pokud Američané podepíší příměří podle ruských not, hrozí jí osud nefunkčního, rozvráceného státu, jehož část anektuje Rusko a druhá část se nebude moci spolehnout na silné bezpečnostní záruky. V takovém případě Putin splní svůj první cíl – zničit existenci suverénní Ukrajiny – a bude se moci pustit do plnění dalšího. Přimět NATO ke stažení vojáků z východní Evropy a vrátit svou sféru vlivu ideálně zhruba do roku 1989 (tedy zhruba do hranic někdejší komunistické Evropy). Pokud by v nejhorším scénáři Kyjev úplně padl, tak Putin získá západními spojenci dodaný vojenský arzenál i nově vytvořený ukrajinský vojenský průmysl (například v oblasti výroby dronů je země na světové špičce).  

Dál v cestě už by Rusům stály evropské státy, členové NATO a EU. Putin mohutně zbrojí a například podle Carstena Breuera, generálního inspektora německé armády, bude v roce 2029 připraven spustit plošný útok na Evropu. Ruská armáda podle něj vytváří mnohem větší potenciál, než je potřeba do války s Ukrajinou, a počítá s početním nárůstem na 1,5 milionu vojáků. To vše se odehrává v situaci, kdy Evropané už nemohou považovat Spojené státy za spolehlivého spojence, který by v případě nouze opravdu přispěchal – v souladu se závazky v rámci NATO – na pomoc. 

Druhou rovinou rozkolu jsou Trumpovy politické ambice, které z něj v mnoha ohledech dělají soupeře Evropy. V případě Grónska hrozí záborem teritoria Dánska, jednoho z tradičně nejspolehlivějších spojenců. A především Trumpův mocný politický tábor cíleně podporuje ideologicky spřízněné krajně pravicové strany, které – kromě jiného – mají názorově blízko k Rusku, odmítají vojenskou pomoc Ukrajině a mají v programu oslabení Evropské unie. 

Nejbohatší muž světa a člen Trumpovy administrativy Elon Musk tyto partaje, momentálně zvláště německou Alternativu pro Německo, podporuje přes svou sociální síť X. J. D. Vance volal po účasti této strany, jejíž předáci opakovaně relativizují nacistické zločiny, na vládě. V rozporu s diplomatickými zvyklostmi se týden před německými volbami (probíhají v neděli 23. února) sešel s Alicí Weidel, předsedkyní AfD. „Joe Biden si cenil silné Evropské unie a věřil, že její úspěch je užitečný i pro USA. Trump si naopak myslí, že silná EU je pro Ameriku špatná,“ popsal v Mnichově při setkání s menší skupinou novinářů proměnu amerického přístupu k Evropě Ian Bremmer, zakladatel konzultantské společnosti Eurasia Group, která zkoumá politická rizika ve světě.

Rozchod s Evropou má ještě třetí rovinu, která nepůsobí tak naléhavě jako dění na Ukrajině, ale dokládá proměnu světa doslova před našima očima. Podle již citovaného Iana Bremmera v podstatě sledujeme, že se Trumpova Amerika – podobně jako především Rusko, ale také Čína – obrací proti dosavadním pravidlům mezinárodní politiky. Tento obrat podle něj nejvíce ohrožuje právě Evropu, která nemá vybudované pilíře tvrdé moci, tedy špičkovou armádu, vojenskou technologii a špionáž. Současná identita a zahraniční politika kontinentu je postavena na vytváření, dodržování a vymáhání norem a pravidel, které měly mezinárodní vztahy po éře mocenských válek civilizovat. 

V této situaci má Evropa hned tři úkoly. Musí maximálně podpořit Ukrajinu, která bojuje za bezpečnost celého kontinentu. Co nejrychleji posílit vlastní obranu, protože bez odstrašující silné armády ji ostatní mocnosti nebudou brát vážně a budou jí svá rozhodnutí vnucovat. A třetí úkol je ještě širší: vymyslet, sdílet a poté naplňovat novou geopolitickou strategii do příštích desetiletí. Jejím cílem bude například zachránit co nejvíc mezinárodních institucí, norem a pravidel, které vznikly v důsledku poučení z evropských válek minulého století. 

Co je v sázce, to Evropanům v Mnichově během svého projevu připomněl přímo Volodymyr Zelenskyj. Evropští lídři musí zajistit, aby rozhodování o budoucnosti Evropy padala také tady v Evropě – a ne jinde.

Bez dluhů to nepůjde 

Cesta do takové budoucnosti začíná u peněz. Mezi evropskými lídry byla v Mnichově cítit shoda, že ani dvě procenta HDP na obranu, která byla dosud považována za dostatečnou hranici, nebudou v tomto novém světě stačit. Jenže jedna věc je určit číslo – druhá a náročnější otázka je, odkud tyto peníze vzít.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen řekla, že navrhne uvolnění rozpočtových pravidel pro členy eurozóny. Ve výjimečných situacích, které přesahují národní státy a jsou svým způsobem mimo kontrolu jejich vlád, může komise členským státům povolit větší výdaje na dluh. Stalo se to ostatně i během pandemie a válka v Evropě podle Ursuly von der Leyen ospravedlňuje podobný postup. Členským státům to umožní půjčit si na podstatné zvýšení obranných výdajů na finančních trzích – a to bez dalších, ve společnosti nepopulárních rozpočtových škrtů. 

V Bruselu se momentálně promýšlejí i další varianty. Například ve fondu, který byl určen na obnovu po pandemii, zůstalo nevyužitých 93 miliard eur. Šéfka komise podle některých médií zkouší tyto prostředky přesměrovat do bezpečnosti. Už několik měsíců se pak v Unii debatuje o zřízení 500 miliardami eur napěchovaného fondu na společné evropské obranné projekty. Fond by byl zcela nový, pouze pro účely obrany – účastnit by se jej mohly i nečlenské státy jako Norsko a Velká Británie (nejednalo by se o „společný dluh EU“, který by čelil riziku, že ho budou torpédovat proruské vlády Slovenska či Maďarska). 

Ďábel je, jak známo, skryt v detailu a i převedení těchto nápadů do reality naráží na mnoho administrativních a právních potíží a finančních rizik. Názor, že by se obří obranné výdaje měly financovat především na dluh, se však v Mnichově dočkal podpory i ze země, která je strážcem vyrovnaných rozpočtů. Podle německého kancléře Olafa Scholze není zvyšování bezpečnostních výdajů na úkor investic do infrastruktury a sociální politiky, tedy výdajů na budoucnost a na sociální soudržnost, udržitelné. Voliči se proti tomu postaví a body na tom získají právě populistické, krajně pravicové strany. 

Scholz si je jistý, že příští spolková vláda uvolní také domácí německou rozpočtovou brzdu – a umožní největší evropské ekonomice masivně investovat do obrany. Ve svém debatním panelu to nevyloučil ani politik, který dosud na dluhové brzdě lpěl – pravděpodobný příští konzervativní kancléř Friedrich Merz. „Jsem ochoten mluvit o všech nápadech,“ řekl. 

Trval však na tom, že musí současně dojít k reformě způsobu, jakým se v Evropě připravují vojenské zakázky: „Potřebujeme vše zjednodušit, zavést společné standardy, vyrábět ve větší škále.“ Peníze na obranu jsou opravdu jen prvním krokem. Evropskou obranu brzdí – a výrazně prodražuje – existence nespočtu rozdílných vojenských systémů a skutečnost, že jednotlivé státy samy rozhodují o vojenských zakázkách. Dosavadní společné vojenské projekty byly, navzdory vzletným oznámením, neúspěšné. Vlády při nich příliš hleděly na své národní zájmy, na úkor toho společného evropského. 

Na co se ještě můžeme spolehnout?

Na okraj konference byla představena studie, která může Evropanům v tomto snažení dodat kuráž. „Evropané vnímají výdaje na obranu trochu jako plýtvání či zátěž pro ekonomiku. Tak to ale není, na tom se shodují všechny výzkumy na to téma,“ říká její autor Ethan Ilzetzki, ekonom z London School of Economics. Studii Guns and Growth: The Economic Consequences of Defense Buildups (Zbraně a růst. Ekonomické důsledky budování obrany) napsal pro prestižní Institut pro světovou ekonomiku v Kielu a prozkoumal v ní důsledky velkých nárůstů výdajů na obranu v moderní historii.  Dospěl k tomu, že přináší krátkodobý vyšší ekonomický růst i nová pracovní místa a dlouhodobě pak technologický pokrok a zvýšenou produktivitu. Čím více z nových obranných investic půjde do vědy a výzkumu a do nejnovějších technologií, tím větší tento pozitivní efekt bude. Důležité podle Ilzetzkého je právě to, aby vlády tyto obranné výdaje zaplatily na dluh – a nedusily jiné sektory ekonomiky vyššími daněmi nebo úsporami. 

Podmínkou toho, aby případné vyšší výdaje do obrany přinesly Evropě širší prospěch, pak je to, aby se většina zbraní vyvíjela a vyráběla „doma“. Evropa by neměla na dluh investovat do zbraní, jež nakoupí v USA, na což bude Trumpova administrativa bezesporu tlačit. Místo toho musí vytvořit vlastní obranný průmysl, který bude „silný, moderní a konkurenceschopný“.

Tento postřeh odkrývá napětí, které bude evropskou obrannou emancipaci nevyhnutelně provázet. Nakolik stavět na společných transatlantických základech? A nakolik se od momentálně nespolehlivých Spojených států raději odstřihnout? 

Na radikální směr ve svém komentáři apeluje například Gideon Rachman, hlavní zahraničněpolitický komentátor Financial Times. Evropská unie podle jeho soudu musí ve vztahu vůči USA dělat totéž, co poslední roky činí vůči Číně – provést tzv. derisking. Tedy zkoumat, kde všude je „nebezpečně závislá“ na Spojených státech, a postupně tyto závislosti odbourávat. 

V opačném případě hrozí, že jich Trump tvrdě využije kdykoli, když bude chtít Evropany zlomit při jednáních o obchodu nebo bezpečnosti. „Dát například kritickou infrastrukturu do rukou Elona Muska by znamenalo novou velkou zranitelnost Evropy. Trumpova administrativa také bude Evropany enormně tlačit k nákupu většího množství amerických zbraní. Ve světle nynějších okolností by to bylo pošetilé,“ varuje Rachman.  

Zároveň je třeba připomenout, že mezi státníky v Mnichově například návrh Volodymyra Zelenského na vytvoření společné evropské armády a maximálně evropskou soběstačnost příliš velký ohlas nevyvolal. Podle českého prezidenta Petra Pavla jde o krok správným směrem, ovšem je tu několik „ale“. Míní se tím armáda EU? Nebo armáda celé Evropy? Na jakém základě bude vystavěna? Už tyto otázky ukazují, jak dlouhá cesta by ke zřízení nového evropského sboru vedla. 

Pavel by nevymýšlel nic nového. Jako vhodný půdorys evropské obrany navrhuje již existující evropský pilíř NATO a jeho posílení. Je to z praktického hlediska lepší varianta než vytvářet zcela nové paralelní instituce. Se Spojenými státy by se pak podle něj bylo možné dohodnout, aby Evropané použili společné kapacity NATO i v situacích, kdy se daných aktivit USA vojensky účastnit nebudou. V pozadí tohoto pragmatického návrhu však stále leží předpoklad, že je na USA alespoň základní spolehnutí. „Musíme společně s Američany vytvořit plán na postupné zvýšení evropských kapacit,“ řekl v podobném duchu německý ministr obrany Boris Pistorius. 

Ale co když Trumpova administrativa na takový postupný plán nemá trpělivost? Americký prezident může Spojené státy z NATO vyvést jednoduše, během jediného dne. 

Perspektiva do velkých turbulencí

Silnější vlastní armáda je každopádně základem, aby Evropa měla v budoucnu místo u stolu, kde se bude dohadovat podoba 21. století. Ale samozřejmě to nestačí. Kontinent si musí nově určit své společné zájmy a priority – a zahrnout do nich zcela jiné pohledy například z Polska a ze Španělska. Musí se například dohodnout, co přesně je evropským zájmem v rostoucím konfliktu mezi Čínou a USA? Právě tento úkol – uvažovat autonomně, bez USA, o své další geopolitické strategii – je podobně důležitý jako zbraně. 

Končící šéf Mnichovské bezpečnostní konference Heusgen například v lednovém rozhovoru s Respektem řekl, že by jednou z evropských priorit mělo být upevňování vztahů s africkými, asijskými i latinskoamerickými státy, jejichž role v mezinárodní politice i kvůli demografickému vývoji dlouhodobě poroste. Bez jejich podpory podle něj Evropané svou představu mezinárodní politiky založené na desítky let platných pravidlech vycházejících z Charty OSN neprosadí. 

Všechny uvedené úkoly působí poněkud nadlidsky. Jenže Vladimir Putin, čínský vůdce Si Ťin-pching a asi i Donald Trump a jeho nejbližší okolí vidí svět na prahu velkých turbulencí a mocenských přeskupení. Otevřeně se na tyto změny připravují. Evropa musí učinit totéž.