Bohemian Rhapsody je jízda po emocionální horské dráze

Vzpírá se všem pravidlům a vůbec nedává smysl, že zrovna tahle píseň je tak populární. Sloky se tu nestřídají, refrén chybí úplně. Stopáží se blíží šesti minutám, což by mělo rozhlasové posluchačstvo odpuzovat, a ještě tu uprostřed číhá kýčovitě extravagantní operní pasáž, která v pop-songu absolutně nemá co dělat. Teoreticky je Bohemian Rhapsody nonsens, ve skutečnosti jde o nezničitelný hit, který obsadil první příčku britské hitparády v letech 1975 i 1991 a nyní – v době padesátého výročí svého vzniku – se jedná o nejstreamovanější skladbu vydanou ve 20. století.

Na YouTube má už skoro dvě miliardy přehrání, na Spotify nebezpečně atakuje hranici tří miliard poslechů a nechává za sebou Smells Like Teen Spirit od Nirvany i Wonderwall od Oasis. Nehledě na to, že hojně boduje i na karaoke večírcích, kde zpívající v jejím podání nevyhnutelně, ale o to radostněji selhávají. Poslouchat nebo zpívat Bohemian Rhapsody totiž znamená vydat se na jízdu po emocionální horské dráze, při níž se křehkost a beznaděj střídá s euforií, vzdorem i usmířením. To může být jedním z důvodů její neutuchající obliby.    

V řeči současných čísel je Bohemian Rhapsody s přehledem nejznámější skladbou rockové éry, ačkoli toho s čistě rockovou hudbou nemá zase tak moc společného. Je to půvabně divná píseň, na které není nic typické: od rychlých hudebních střihů až po text, o jehož významech se lze přít donekonečna. Ve své neuchopitelnosti to je křehká miniopera i bombastický megapop. Když ji člověk slyší poprvé, uhrane ho nepředvídatelností toho, kam se ubírá. A když už ji zná dobře, nepřestává se na ty zvraty těšit.

Tady nastoupí opera

„Zajímalo nás, kam až můžeme zajít, než se ta věc stane směšnou nebo než nás zastaví možnosti technologie,“ ohlížel se za nahráváním nejslavnější písně kapely Queen bubeník Roger Taylor v televizním dokumentu Queen: The Story of Bohemian Rhapsody z roku 2004. A Brian May mu v letošním výročním videu na YouTube přizvukuje: „Bohemian Rhapsody bývá vnímaná jako obrovský tvůrčí skok pro Queen, ale popravdě zevnitř kapely to tak nevypadalo. Takové věci Freddie nosil do zkušebny a my to měli rádi. Nechápali jste, kde se to v něm bere, nevěděli jste, kam přesně míří, ale to lidé na Freddiem přece milovali,“ vzpomíná osmasedmdesátiletý kytarista.  

Mercury na Bohemian Rhapsody pracoval dlouho a stavěl ji po kusech. Na začátku jí říkal The Cowboy Song a rodila se od desperátského verše: „Mamá, právě jsem zabil chlápka.“ Úvodní klavírní motiv ho napadl v londýnském bytě na Holland Road, kde měl piano umístěné za postelí a zkoušel na něj hrát v polosedu s rukama obrácenýma za hlavu. Když pak zárodky skladby přehrával producentu Royovi Thomasi Bakerovi, s nímž Queen zrovna pracovali na albu A Night at the Opera, učinil v jednu chvíli pauzu a oznámil mu, že tady nastoupí operní pasáž. Baker vzpomíná, že prý vyprskl smíchy, netušil, že Mercury nežertuje.

Čtveřice Queen, která se dala dohromady v roce 1970, v sobě od počátku spojovala dva výrazné proudy britské populární hudby. Na jedné straně tu byla bombastičnost Led Zeppelin, jejich mocný zvuk a schopnost naživo uchvátit davy, na straně druhé je přitahovaly možnosti nahrávacího studia coby dalšího nástroje a vydávali se cestou experimentů, kterou vytyčili The Beatles na albu Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band.

Mercury nadto vědomě posunul vysoký ječák Roberta Planta od bluesové oprýskanosti k operní eleganci. Právě z těchto důvodů označuje publicista Simon Reynolds kapelu Queen vtipnou nálepkou „barokenrol“ – podobně jako v baroku se i v hudbě Queen prolíná precizně promyšlená nosná struktura s eruptivními excesy. V Bohemian Rhapsody, kterou Mercury dlouho nosil v hlavě, tento přístup kulminuje.

„Mamá, nechci umřít, ale někdy bych si přál, abych se vůbec nenarodil,“ končí úvodní baladická část. Poté co protagonista písně zabije muže, aniž bychom věděli proč, a rozloučí se s předchozím životem, už se o záhadném úmrtí nedozvíme nic dalšího. Na scéně se totiž znenadání objevuje klaun Scaramouche z italské commedie dell’arte, který by měl zatančit fandango, těsně za ním přichází Galileo, který tam je ale přítomen jen proto, že se jeho jméno rýmuje s Figaro i magnifico. Načež zvolání „Bismilláh“ připomene Mercuryho párský původ, náboženské zázemí rodiny i dětství na Zanzibaru a v Indii. Matoucí slova, která na povrchu signalizují operní vlivy, pouze umocňují to, nakolik je Bohemian Rhapsody kulturně, a především sexuálně ambivalentní dílo.

Jiní muži

Když autoři zmíněného dokumentu Queen: The Story of Bohemian Rhapsody shromáždili oxfordské literární vědce a akademiky, aby diskutovali nad významy textu skladby, netrvalo to dlouho a hovor se od úvodního verše: „Je to skutečný život? Je to jen fantazie?“ poměrně rychle stočil k tomu, že Bohemian Rhapsody svou dynamikou opisuje oblouk sexuálního aktu od něžné předehry přes bouřlivé vyvrcholení až k postkoitální blaženosti vyjádřené ve finálních slovech: „Na ničem mi doopravdy nezáleží.“

Vrstevnatější výklad nabízí Sheila Whiteley v knize Queering the Popular Pitch, která Bohemian Rhapsody popisuje jako metaforický popis vnitřního boje, v němž Mercury přijímá svoji homosexualitu. To je ostatně také verze, k níž se v aktuálním materiálu pro časopis Rolling Stone přiklání i tehdejší manažer Queen John Reid, který byl sám otevřeně gay, a právě proto se stal jedním z prvních lidí, před nimiž Mercury provedl coming out.

„Sbohem všem, musím jít. Musím vás opustit a čelit pravdě,“ je podle Reida klíčem k textu, který podle tohoto výkladu popisuje rozpolcenost mezi vztahem k tehdejší chápající partnerce Mary Austin (ona má být tou „mamá“) a novou, nečekaně vzplanuvší láskou k Davidu Minnsovi. Do toho se pak vkrádá tíha viny pociťovaná vůči nábožensky založeným rodičům, kteří pro stejnopohlavní vztahy rozhodně neměli pochopení, i dobovým konvencím: nebylo to zas až tak dávno, kdy homosexualita přestala být v Británii kriminalizována.

Závěr operní pasáže, v níž feminní falzet žádá „Nechte mě jít“ a sbory hlubokým maskulinním hlasem nekompromisně reagují „Nikdy tě nenecháme odejít“, pak v tomto světle odpovídá lidovému tribunálu, vůči němuž se okamžitě vzbouří rockově úderná část skladby: „Takže si myslíte, že mě můžete kamenovat a plivnout mi do očí? (...) Baby, tohle mi dělat nemůžeš, musím odtud vypadnout.“ V šesti minutách se odehrává hluboce kódovaný příběh dospívání, sebeobviňování i sebepřijetí.  

V roce 1975 tak singl ještě před příchodem diska a punku korunoval éru, v níž glam rock v podání umělců jako David Bowie, T. Rex, Sparks nebo Roxy Music přepisoval podobu toho, jak může vypadat maskulinita, a přibral do ní vlivy z queer prostředí. Namísto folkových zpěváků nebo vousatých hippies nabídl glam rock muže, kteří vypadali jako mimozemšťané (Bowie a jeho Ziggy Stardust) nebo zženštilí dandyové (Marc Bolan nebo Bryan Ferry). Ostatně i Mercuryho kapela se vědomě jmenovala Queen, a ne King.

Pokud Bohemian Rhapsody charakterizuje jedna jediná věc, která nepřestává být přitažlivá do dnešních dnů, pak je to gesto naprostého rozchodu s normami. Normami toho, co se sluší v konzervativní společnosti, i normami toho, jak má vypadat píseň. Současně je to odmítnutí norem podané frivolně, s velkou nadsázkou a víceméně podprahově, nikoli konfrontačně a konfliktně.

Když se v roce 2004, tedy ještě dávno před nástupem streamovacích služeb, Brian May ohlížel za obchodním úspěchem skladby, osvědčil až vizionářské sebevědomí: „Nebudu vám tvrdit, že jsem překvapený, že je ta skladba úspěšná. Je to skvělý track a jsem si jistý, že se za pár let dočká dalšího života.“ V roce 2025 to už pomalu začíná vypadat, že Bohemian Rhapsody bude nesmrtelná.