Ztrácejí lidé spojení s přírodou?

Položil na jeho drsnou kůru své dlaně a zašeptal: ‚Padneš, javore, protože ti je dnes padnout souzeno. Jen mi musíš odpustit, že tě to bude bolet, ale věz, že to bude bolet i mne.‘ Věděl, že musí počkat, než tu zvěst dovedou kapiláry vzhůru do korun a dolů do kořenů, kde mívá strom srdce. Proto se opřel o jeho kmen, vytáhl pytlík s tabákem, do kterého si přimíchával i trochu uschlého mechu, nacpal ho do fajfky a zapálil. Dým stoupal přímo vzhůru až do koruny, kde se smíchal s jemným šelestem jejích větví, a odvanul. Škoda rušit ten klid, běželo mu hlavou, ale klid porušil sám strom. ‚Já vím,‘ odvětil, ‚než dokouříš, budu připraven.‘ I stalo se. Než dokouřil, vzlétli z jeho koruny poslední ptáci.“

To je úryvek z knihy Miroslava Hlauča Letnice, která získala letošní hlavní cenu Magnesia Litera. Čas strávený s knihou byl pro mě prožitkem. Nezaujal mě jen příběh, ale jak jsem se snažil naznačit z vybrané ukázky, fascinoval mě i popis přírody. Respektive jak důležitou roli Miroslav Hlaučo přikládá stromům, zvířatům, vodě. Při čtení jsem se propojil se zeleným světem jako už dlouho ne.

Došlo mi přitom, jak magický svět kořenů, listů či zvířecích stop mizí z prostoru, který mě obklopuje. Třeba právě z knih, jejichž děj se stále více odehrává ve městech. Ale i z médií (včetně Respektu). Pochopitelně na přírodu tu a tam narážím, ale víc a víc figuruje jako kulisa, jako něco, co má být pozadí na ploše počítače. Příroda je prostor určený pro naši rekreaci, kde by ideálně nemělo být nic, co by nás rušilo. Tedy nevypočitatelná zvířata. Nejsme na tom tak špatně jako na Slovensku, kde členové vlády tvrdí, že medvědi jsou „biologická zbraň“. Vnímal jsem to celé jen jako svůj pocit, vlastní zkušenost, kterou bych neměl přeceňovat.