Jak lžou profesionálové

Ráno 27. dubna 1972 panovalo v Bonnu napětí. Sociálnědemokratického kancléře Willyho Brandta čekalo hlasování o důvěře, opozice hodlala zastavit jeho Ostpolitik a konec vlády se zdál být nevyhnutelný. Jenže nakonec chyběly křesťanské demokracii dva hlasy. Dva z jejích poslanců, kteří byli ve finančních problémech, totiž „dezertovali“. Jak vyšlo najevo, byli podplaceni východoněmeckými tajnými službami, čehož si navíc asi nebyli plně vědomi. Jeden byl přesvědčen, že tak pomůže americkým obchodním kruhům, jež mají zájem na obchodu s Východem, druhý, že peníze jsou od sociální demokracie.

Tak vypadá jeden z typických příběhů z knihy Aktivní opatření, v níž německý politolog Thomas Rid, vyučující na mnoha západních univerzitách, líčí podoby moderních dezinformačních her. A také ukazuje, jaký typ lidí tato práce vyžadovala na obou stranách železné opony.

Agent i aktivista

Dezinformátoři museli přemýšlet tak, aby „vystihli slabiny ve společnosti druhé strany, povšimli si trhlin a politického napětí a uvědomili si využitelnost historických traumat“ – a poté sepsali padělaný pamflet, dopis nebo v upravené verzi zveřejnili ukradený tajný dokument. Zpravodajské agentury, které oceňovaly přesnost a hierarchii, tak paradoxně potřebovaly nekonvenční a hravé mysli, spisovatele či novináře se schopností pochopit cizí kultury. Ty, kteří rádi zažívali potěšení z využití protikladů. A nejlepší z nich byli jakýmisi vnitřními rebely.