Odpozorované a odžité

Psát o lidech na současné Ukrajině znamená psát o válce, a to se z tepla míru dělá těžko. Literatura si sice může představit a vybájit vše, také v tom spočívá její síla, přesto je zkušenost možná právě tady lakmusovým papírkem přesvědčivosti. Adéla Knapová je ostřílená reportérka, která napsala šest samostatných knih, Ukrajina se pro ni i z osobních důvodů stala leitmotivem posledních let. Zatímco předchozí titul Zbabělé zápisky z ukrajinské války se ještě pohyboval na hranici reportáže a románu, aktuální Krvavý kompot už je beletrií. 

Soubor devíti povídek uvozuje vyprávění z její vlastní pozice, kdy coby autorka přijíždí na rezidenci do Domu Slovo ve východoukrajinském Charkově, kam se pro přátele z nepochopitelných důvodů vrací už podruhé. Město, na něž denně dopadají bomby, ji fascinuje stejně jako jeho obyvatelé, a dává si za cíl „být jako oni“. Zůstává otázkou, nakolik se může ve své privilegované pozici vžít do pocitů lidí, kterým válka neustále ukrajuje ze svobody i blízkých, ale není pochyb, že se jim s veškerou vervou snaží přiblížit. Zkouší je pochopit, aby o nich mohla psát a ukázat, že ukrajinské oběti a lidé postižení válkou nejsou jen čísla ze zpravodajství.

Povídky, jejímiž hrdinkami jsou převážně ženy, ale také třeba bonsaj z pátého patra vybydleného činžáku, spojuje expresivnost, s níž každodennost života ve válce vykreslují. Knapová patří mezi autorky, které pro ostré slovo nejdou daleko; jsou jí vlastní obnažené emoce a záliba v kontrastech. Občas balancuje na hraně kýče a někdy příliš tlačí na pilu, ale válkou, v níž individualita ztrácí svůj význam, lze takové psaní odůvodnit. Kategorie jako národnost nebo pohlaví opět rozhodují, kdo se ocitne v hledáčku nepřítele, a s nimi získávají navrch pudy – ale to ještě neznamená, že lidskost to vzdala.

Hned dvě z povídek odkazují k dehumanizaci lidí, kteří se ocitnou uprostřed válečného konfliktu. V Lovecké sezoně se její protagonista během jediného večera stane z úspěšného podnikatele slavícího dceřiny narozeniny štvanou zvěří uvězněnou v cele pro násilně odvedené. Ve druhé, nazvané příznačně Safari, vozí válečný veterán po „hlubokých lidských příbězích“ zahraniční dokumentaristy a nechává si za to dobře platit. Artema a Vasilije by šlo šmahem odsoudit; jednoho za zbabělost a druhého za zištnost, ale přes veškerou ambivalentnost si po celou dobu zachovávají sympatie čtenářstva. Jakkoli jsou pointy tíživé, dokládají nečernobílou realitu války.