Česko se jen plácá na místě. Nebo možná už ne

Některé celospolečenské postoje vypadají jako záhada i pro lidi, kteří uvnitř dané společnosti žijí. Například proč lidem v Česku tolik vadí větrné elektrárny. Často se zmiňuje, že je to kvůli hyzdění krajiny. Stačí se však tou krajinou projet, aby bylo jasné, že tento argument stojí na vodě. Zdejší krajinu hyzdí spousta jiných věcí počínaje do daleka viditelnými chladicími věžemi jaderných elektráren, přes sídliště postavená na kopcích a nebetyčnými zemědělskými zásobníky konče. Při úvahách o provedení či zachování těchto staveb se přitom nikdy neřešilo, zda budou, nebo nebudou hyzdit krajinu. 

Ostatně krajinu hyzdí i dálnice, například v Českém středohoří, a brzy dokonce v Krkonoších, kam už stavba autostrády do Polska míří. Tady měly námitky ohledně vlivu na krajinu jen ostrůvky ekologicky „přecitlivělých“ kritiků a zbytek společnosti se nad jejich „starostmi“ spíš uculoval. 

Obecně asi platí, že lidé jsou ochotni akceptovat v krajině takový objekt, o jehož užitečnosti jsou přesvědčeni, proto málokomu v Česku vadí dálnice a skoro všem větrníky. Zemi s hlubokou inženýrskou tradicí by už ale slušelo pochopit, že nastavit větru lopatky a z točivého momentu vyrábět energii je tak přirozená a cenově i konstrukčně výhodná technologie, že je nesmysl se jí bránit. Česko to přesto posledních deset let, kdy se výrazně zvedla účinnost a snížily náklady větrných elektráren, vehementně dělalo – asi i kvůli předsudkům, jež tady zanechali politici s averzí vůči všemu zelenému. 

Potlačit pokušení