Postavte barikády, od Benešova jedou esesáci!

Osm tisíc příslušníků divize SS Wallenstein, které začátek května roku 1945 zastihl na benešovském cvičišti, mělo dvě možnosti. Jako velká část německého vojska mohli s vědomím, že válka se blíží ke konci, poklidně či překotně směřovat na západ; s nadějí na americké zajetí a vidinou slušnějšího zacházení. Z Benešova k tomu měla dobře vyzbrojená a palivem vybavená jednotka ty nejlepší možnosti. Byl to den cesty, demarkační čára nebyla uzavřená a Američané ještě přijímali zajatce. 

Velitel všech jednotek SS v protektorátu Carl von Pückler-Burghauss jim pochopitelně dal jiný rozkaz. Pruský šlechtic, veterán první světové války s buršáckou jizvou na levé tváři a fanatický nacista, nařídil vojákům vyrazit na Prahu a potlačit povstání, které toho dne ve městě propuklo a zuřilo všude kolem něj. Von Pückler-Burghauss velel z budovy dnešní právnické fakulty, na břehu Vltavy, kousek od Staroměstského náměstí. Když 5. května do telefonu dával rozkazy, už se bojovalo o rozhlas. 

Bojová skupina příkaz poslechla: cílem bylo centrum města a rozmetání povstaleckého velení. Stejně jako dnes, i tehdejší benešovská silnice vedla přes pankrácký kopec. Tady však SS Wallenstein narazila na pevné barikády a na dobře organizované obránce. A právě na Pankráci se odehrály těžké boje, jež měly nejblíže k regulérní bitvě. Dnes je připomínají desítky pomníčků a názvy ulic i stanice metra.

Tramvaje a náklaďáky

Když jednotka pojmenovaná podle vojevůdce Albrechta z Valdštejna vyrazila na cestu, povstání už živelně vypuklo i na Pankráci a v okolí. Čeští bojovníci se ztrátami dobývali sídla malých německých posádek. Pankráckou vozovnu, v těsném sousedství věznice, i sokolovnu ležící trochu níž v kopci směrem do Nuslí. V boji o ni zemřel sedmadvacetiletý dělník Jan Balada, který bydlel nahoře na výšině v takzvaných obecních domech. Kousek od něj padl o generaci starší holič Bedřich Jelínek, který vyběhl kopec ze svého podolského bytu. 

Ve dvě hodiny odpoledne povstalci dobyli pankráckou věznici. Respektive němečtí strážní nakonec po vzájemné dohodě opustili budovu. Ještě den předtím tu proběhly poslední popravy. Tři tisíce zavřených lidí vyšly na svobodu, mezi nimi padesát odsouzenců k smrti. V ten moment se nad tehdejším Soudním náměstím (dnes náměstí Hrdinů) objevil německý stíhač a začal pálit do davu. Řadu lidí na prostranství zranil a zabil, další prchali dolů do Nuselského údolí.