Horor byl v českém prostředí dlouhá léta přehlíženým žánrem. S výjimkou děl Stephena Kinga v podstatě nikdy nepronikl do literárního mainstreamu a třeba o špičkových hororových knihách Jozefa Kariky se raději referuje jako o „temných thrillerech“. Logicky pak chybí i literatura, která by tento žánr zkoumala, reflektovala a zasazovala do souvislostí. Pochopitelně, kdo hledá, najde – například esej Josefa Škvoreckého Podivný pán z Providence, který kdysi předznamenal exkluzivní postavení H. P. Lovecrafta v českém prostředí. Praotec kosmického hororu sice nepatří k bestsellerovým autorům, ale řada jeho děl tu má kultovní postavení.
Přitom horor je fascinující téma a často se skrze něj můžeme dostat ke zcela jinému náhledu na zdánlivě neochvějné pravdy a teze. V roce 2017 třeba vyšla v českém překladu skvělá monografie Patrycjusze Pajaka Hrůza v české literatuře, kterou rámují úvahy o Švejkovi coby hororovém monstru. Ve stejném roce jsme se v češtině dočkali zásadní popularizační práce samotného Stephena Kinga Danse Macabre. Pokud byl Pajak srdcem i duší literární vědec, King se projevil především jako fanoušek a praktik, který „všechno viděl a četl“. Zásadní myšlenkou knihy bylo, že horor je v podstatě trenažér strachu, který nás připravuje na hrůzy skutečného života.
Česká (slavo)brána
Kniha Antonína Tesaře, populárního publicisty a jednoho z organizátorů kultovního filmového Festivalu otrlého diváka, je kdesi uprostřed mezi Pajakem a Kingem. Nepouští se do hlubších teoretických rozborů toho, co horor je, spokojí se s poučkou, která dala knize název. V domě je prostě příšera. A s tou příšerou je třeba se nějak vypořádat. Trochu to připomíná podobně geniálně jednoduchou definici sci-fi podle Ondřeje Neffa: „Něco je jinak.“
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
