Postavte barikády, od Benešova jedou esesáci!

Osm tisíc příslušníků divize SS Wallenstein, které začátek května roku 1945 zastihl na benešovském cvičišti, mělo dvě možnosti. Jako velká část německého vojska mohli s vědomím, že válka se blíží ke konci, poklidně či překotně směřovat na západ; s nadějí na americké zajetí a vidinou slušnějšího zacházení. Z Benešova k tomu měla dobře vyzbrojená a palivem vybavená jednotka ty nejlepší možnosti. Byl to den cesty, demarkační čára nebyla uzavřená a Američané ještě přijímali zajatce. 

Velitel všech jednotek SS v protektorátu Carl von Pückler-Burghauss jim pochopitelně dal jiný rozkaz. Pruský šlechtic, veterán první světové války s buršáckou jizvou na levé tváři a fanatický nacista, nařídil vojákům vyrazit na Prahu a potlačit povstání, které toho dne ve městě propuklo a zuřilo všude kolem něj. Von Pückler-Burghauss velel z budovy dnešní právnické fakulty, na břehu Vltavy, kousek od Staroměstského náměstí. Když 5. května do telefonu dával rozkazy, už se bojovalo o rozhlas. 

Bojová skupina příkaz poslechla: cílem bylo centrum města a rozmetání povstaleckého velení. Stejně jako dnes, i tehdejší benešovská silnice vedla přes pankrácký kopec. Tady však SS Wallenstein narazila na pevné barikády a na dobře organizované obránce. A právě na Pankráci se odehrály těžké boje, jež měly nejblíže k regulérní bitvě. Dnes je připomínají desítky pomníčků a názvy ulic i stanice metra.

Tramvaje a náklaďáky

Když jednotka pojmenovaná podle vojevůdce Albrechta z Valdštejna vyrazila na cestu, povstání už živelně vypuklo i na Pankráci a v okolí. Čeští bojovníci se ztrátami dobývali sídla malých německých posádek. Pankráckou vozovnu, v těsném sousedství věznice, i sokolovnu ležící trochu níž v kopci směrem do Nuslí. V boji o ni zemřel sedmadvacetiletý dělník Jan Balada, který bydlel nahoře na výšině v takzvaných obecních domech. Kousek od něj padl o generaci starší holič Bedřich Jelínek, který vyběhl kopec ze svého podolského bytu. 

Ve dvě hodiny odpoledne povstalci dobyli pankráckou věznici. Respektive němečtí strážní nakonec po vzájemné dohodě opustili budovu. Ještě den předtím tu proběhly poslední popravy. Tři tisíce zavřených lidí vyšly na svobodu, mezi nimi padesát odsouzenců k smrti. V ten moment se nad tehdejším Soudním náměstím (dnes náměstí Hrdinů) objevil německý stíhač a začal pálit do davu. Řadu lidí na prostranství zranil a zabil, další prchali dolů do Nuselského údolí.

Zpráva o tom, že na Pankrác míří od Benešova velká jednotka SS, se rychle rozkřikla a napětí se znatelně zvýšilo. Esesácké jednotky s rozkazem potlačit povstání mířily na Prahu i z dalších směrů – od severu a severovýchodu. Mnozí jejich velitelé měli na svědomí válečné zločiny z Francie a také tady na Pankráci se dalo čekat to nejhorší.

Barikáda na Soudním náměstí začala růst už v pět hodin odpoledne. Byla jednou z celkem 1583, které podle historiků v noci z 5. na 6. května v Praze vyrostly. Některé zdroje mluví o dvou tisících; ale co už je a co ještě není zátaras? Základním stavebním prvkem pražských barikád byly převrácené tramvaje a náklaďáky, ale ty nebyly k dispozici všude. Pak už se hodilo cokoli – nábytek, popelnice, stavební dřevo, pytle s pískem, dlažební kostky, traverzy. Barikády tak rostly spontánně z toho, co bylo po ruce. 

Brzy ráno 6. května se hlavní město vynořilo z deštivé a tmavé noci neprůjezdné a zatarasené. Pankrác a okolí nebyl výjimkou a tramvajová vozovna dala obráncům velkou výhodu. Přes Soudní náměstí ještě nevedla magistrála, ale koleje tu byly položené podobně jako dnes. Prostranství tak bylo obkroužené tramvajemi a další převrácené vozy zdejší mohutnou barikádu ještě zpevňovaly. O pět set metrů dál směrem k dnešním výškovým budovám byla zatarasená tramvajemi celá křižovatka s ulicí Na Veselí, aby se zpomalil útok na hlavní barikádu.

Kdo dnes jede do centra, pokračuje u pankrácké věznice rovně, protože strmé srázy údolí Botiče přetíná Nuselský most. Tehdy ale hlavní cesta vedla jinudy, za věznicí se zahnulo doprava, ulicí Táborskou a pak buď dolů do Nuslí, nebo údolím pod Vyšehrad. A také tady stálo několik barikád, které stavěli hlavně lidé z okolních domů. Hned ta na první velké křižovatce s ulicí Lounských byla působivá – na velkých kamenných dlaždicích byla na bok položená maringotka a přes vrchol barikády trčely tlusté dřevěné klády a vlála na ní československá vlajka. 

O padesát metrů níž, na další důležité křižovatce s ulicí Petra Rezka, bylo opevnění ještě důkladnější. Základem barikády tu byl tucet převrácených náklaďáků. Vedlejší malá ulice Žateckých byla zatarasená hlavně dřevem a dlaždicemi, ale také malou dodávkou a jedním poněkud bezprizorně umístěným velkým dvoukolákem.

„Barikády postavíte takto: Vozidla bez kol naplníte dlažebním kamenem. Vozy elektrické dráhy naplníte dlažebními kostkami, předtím je však uvolníte a vhodně postavíte. Používejte i nádoby na popel, nezapomeňte je však uzavřít. Traverzy spojujte drátem. Na místech, která nelze objet, ustavte střelecká hnízda, objekty, které nelze objet, ostřelujte,“ vysílal poprvé rozhlas 6. května v 6.05 ráno oficiální návod, jak stavět barikády, které začaly vznikat o den dříve odpoledne. V době, kdy zněl v éteru, se už však na Pankráci tvrdě bojovalo.

Neprůchozí

Pro esesácké velitele bylo povstání drzostí a zrádným nepřátelským aktem. Co si o něm mysleli řadoví členové jednotek, je složitější rozklíčovat. Část to bezpochyby viděla stejně. Avšak třeba estonští esesáci od středočeských Milovic na začátku května jednali s Čechy o tom, že by jim odevzdali zbraně. Nakonec se nedohodli. Povstanuvší hlavní město ale bylo velkým problémem i pro ty německé vojáky, kteří už netoužili dobývat Evropu, ale chtěli utéct na západ. Téměř milionová německá skupina armád Střed se chtěla vyhnout sovětskému zajetí a zablokovaný dopravní uzel jménem Praha jim nejkratší cestu znemožňoval, doslova je ohrožoval na životě. Všichni tak nakonec měli pádný důvod povstalecký problém co nejrázněji vyřešit.

První tankový útok na Pankrác, který provedla přední část skupiny Wallenstein, přišel 6. května už ve čtyři ráno. Němcům se barikádu prorazit nepodařilo. Po několika desítkách minut boje se stáhli zpátky k Janečkově továrně. Na jejím místě dnes stojí velký hobbymarket, ale tehdejší události si pamatuje zdejší vodárenská věž. V 8.40 přišel další pokus. Němci opět neuspěli, i když způsobili povstalcům velké ztráty. Proti tehdejším tankům neměla většina barikád šanci, pokud neměli jejich obránci protitankové střely. Je možné, že na Pankrác, kde navíc byly barikády bytelné, se jich několik dostalo.

Jak později vzpomínal pražský velitel povstání, generál Karel Kutlvašr, svou roli sehrálo i to, že zdejší barikády měly dobré velitele a dobrou organizaci. Poručík Karel Miláček, velitel barikády v ulici Petra Rezka, vypadá na snímku s baretem, puškou a cigaretou v pravém koutku jako prototyp městského bojovníka. Zdejší obránci byli z velké části dělníci z blízkých továren, tramvajáci a policisté. Ale také: vlasovci.

Příslušníci Ruské osvobozenecké armády pod vedením generála Vlasova přešli po zajetí u Leningradu na německou stranu a bojovali proti Sovětskému svazu, ale v posledních týdnech války opět obrátili. Historici se přou, zda Pražské povstání přímo „zachránili“, ale určitě mu výrazně pomohli. Vycvičené mužstvo vybavené těžkými zbraněmi působilo mezi obránci jako učiněné (a efektivní) zjevení. Díky nim Němci nemohli pomýšlet na smíchovský břeh Vltavy. Během 6. května vlasovci v zásadě prošli Prahou, účastnili se řady přestřelek a malých bitev a pomohli odrazit i německé útoky na Pankráci.

Ten den ale Němci neměli dost vojenské síly, Wallenstein ještě nedorazil celý. O to víc na Pankráci a okolí trpěli civilisté. Úsobská ulice se dnes jmenuje Obětí 6. května, Němci tu zavraždili šestnáct lidí, z toho šest dětí a pět žen. Podobné zabíjení zažila celá Praha, kruté bylo i na jihovýchodě – na Zbraslavi či v Lahovicích. Tam všude Němci hromadně vraždili civilisty: z pomsty, pro výstrahu a z frustrace, že jim český odpor brání v cestě. 

Těžké, těžší – a vítězství

Sedmého května ve 2.41 podepsalo Německo v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci. Což v praxi znamenalo, že válka měla skončit 9. května v 00.01. Dva dny, které před sebou Pankrác a Nusle měly, však byly nejtěžší – dorazily další německé posily. 

První útok přišel po úsvitu, v 5.20. Ten ještě obránci odrazili, ale v průběhu dne Němci hlavní barikádu na Soudním náměstí několikrát dobyli; dostali se za věznici na klesající silnici, která vedla k dalším barikádám, byli zatlačeni zpět, pak zase postoupili a znovu byli zatlačeni. Vlasovci už obráncům nepomáhali – když jim Česká národní rada poděkovala za dosavadní pomoc a požádala je, ať odejdou, okamžitě zamířili (nakonec neúspěšně) do amerického zajetí.

Sedmého května a následující den se tu odehrávala skutečná pouliční řež, která přinesla většinu padlých za celé povstání. Holič Josef Petr – věrný svému povolání vždy s dokonale střiženým knírem – padl kus od svého domu. Nenápadný čtyřicátník Bohumil Stoček, který na fotografii odpovídá povolání „podúředník magistrátu“, zemřel na Soudním náměstí. Při bojích za vozovnou padli dva železničáři a sousedi z nedaleké Lomené ulice, Josef Šrámek a Oldřich Kloc. 

S ním druhý den na stejném místě padl Jan Mráz, poštovní podúředník, kterému se blížila šedesátka. Pokrývač Jaroslav Jahoda, který mohl hrát mladé rozervané svůdníky v černobílých filmech, zemřel pár dní před třiatřicátými narozeninami mezi vozovnou a věznicí. Kousek od sebe padli truhlář Vojtěch Hůzl a Karel Brož, který opravoval auta. Oběma chyběl rok do padesátky.

Němci už útočili s plnou silou – a pokud předtím měli povstalci alespoň nějakou protitankovou munici, teď už jim žádná nezbyla. Navíc dobyvatelé používali účinnou taktiku z Varšavy, kde povstání potlačili před necelým rokem. Z přilehlých domů vyvedli civilisty, nechali je jít před tanky, aby na ně povstalci nemohli střílet, a nutili je barikády rozebírat. Domy pak vypálili. Činžák, který přiléhá k vozovně a kde je dnes mimo jiné gruzínské bistro a svatební salon, byl bitvou a úmyslným požárem zcela zničený. Kde už měli Němci situaci bezpečně pod kontrolou, tedy v Horní Krči a kolem Zelené lišky, tam páchali další masakry.

Přetahovaná o Pankrác ale ještě pokračovala. Bojovalo se na barikádách níž po silnici do Nuslí, nicméně německé vojsko mělo navrch a postupně se sunulo vpřed. Brzy ráno 8. května už byl stav bojů pro povstalce hodně nepříznivý. Ještě za tmy, před čtvrtou ráno, se zdejší velitelství přemístilo z Pankráce do Jedličkova ústavu na Vyšehrad, v sedm ráno měli Němci Soudní náměstí pod kontrolou a obyvatelé blízkých domů prchali dolů do údolí a dál do města.

V polovině dne však přišel konec. Německé útvary dostaly rozkaz ukončit střety a začaly se postupně stahovat. Začala překotná cesta do amerického zajetí, jen pár obzvlášť fanatických malých jednotek bojovalo do posledního dechu. Osmého pozdě večer se na Soudní náměstí vrátili čeští povstalci a o půl druhé ráno, hodinu a dvacet devět minut po evropském konci války, znovu obsadili klíčovou pankráckou věznici.

Začala nová doba. Carl von Pückler-Burghauss, který 5. května žádal své nadřízené, ať zápalnými bombami srovnají celou Prahu se zemí, se o týden později zastřelil v Čimelicích, když mu bylo jasné, že se do amerického zajetí nedostane a jdou si pro něj Češi a Sověti. Možná by na krátkou chvíli skončil v několikrát dobývané věznici na Pankráci, která se v těchto dnech začala plnit Němci a českými kolaboranty, skutečnými i domnělými.

Hlavní zdroje:
Jindřich Marek: Padli na barikádách. Padlí a zemřelí ve dnech Pražského povstání 5.–9. května 1945; Pavel Švec (ed.): Generál Karel Kutlvašr. Vzpomínky na Pražské povstání; František Emmert: České povstání v květnu 1945; Tomáš Jakl: Barikády a bojiště Pražského povstání