Hospody

Sedím v cukrárně, která u nás na vsi supluje funkci hospody. Vedle regálu s dorty je bar a na něm pípa, kde je cedulka Plzeňského Prazdroje. V sedm večer je zavíračka, chlapi poslušně platí a odcházejí. Někdo koupí manželce dortík. Zůstávám poslední a dopíjím pivo. A během těch pár minut, které mi zbývají do zavíračky, mi hlavou proletí moje životní hospody. 

Rodiče do hospody nechodili. Když jsem se od nich na gymnáziu odpoutal, řekl mi jednou v prváku kámoš, že třeťáci chodí na pivo. Nechápal jsem to. Pivo jsem sice znal, ale vůbec mi nechutnalo. Za týden jsem seděl v hospodě U Loučků (dnes U Ztracenejch) v Michelské ulici a pil svoje druhé pivo. U stolu seděli třeťáci. Měli dlouhé vlasy, bavili se důležitě o věcech, kouřili startky a já na ně koukal s obdivem. Ukázali mi úplně nový svět. Svět, kde se nikdo nemusí přetvařovat, kde si každý říká přesně to, co si myslí. Velmi fyzický a někdy nebezpečný, živelný svět. A mě začal bavit víc než svět, ve kterém jsem dosud žil. Kde se doma říká něco jiného, než co je slyšet ve škole. 

Ve druháku jsme začali chodit do hospody Na Křižovatce. Chodili tam policajti na obědy. Pár let nás nechávali být, potom se něco semlelo a vedoucí nás vyrazil s tím, že jsme nezletilí. 

Přešli jsme k Jaurisům. Scházeli se tam dělníci, máničky a my, studenti gymnázia. Další místo, kde nás trpěli, bylo U Klokočníka. Pankrácká hospoda se potom stala na dlouhé roky mým nejoblíbenějším pražským místem. Byl to svět bachařů, kriminálníků, umělců a opilců a atmosféra v deset večer byla ohlušující.