Cílem není cítit se dobře. Copak chcete mít na náhrobku „prožil pohodlný život“?

Mluvíme spolu den poté, co byl Donald Trump zvolen prezidentem USA. Hodně lidí může cítit pocit beznaděje. Prezidentem nejmocnější země světa se stane člověk, který byl odsouzený za podvod a shledán vinným ze sexuálního zneužití, jenž zároveň svojí výhrůžnou rétorikou a návrhy na masové deportace či likvidaci kritiků připomíná fašistické lídry. Vy se zabýváte logoterapií, tedy terapií založenou na hledání smyslu života. Může v takové chvíli člověku trpícímu pocitem beznaděje pomoci?

Logoterapie je formou psychoterapie, není tu od toho, aby zasahovala na území politiky nebo náboženství, to je časté nepochopení. Zároveň ale bere vážně hodnoty, které člověk vyznává. Hodnoty nepovažuje za jakousi nadstavbu, která jde odsunout stranou. Zatímco třeba známý psycholog Abraham Maslow říkal, že nejdříve potřebujeme naplnit základní potřeby, tedy být v bezpečí, mít dostatek jídla, a až poté si můžeme dopřát luxus zabývat se hodnotami či politikou, můj dědeček Viktor Frankl řekl, že hodnoty jsou klíčové. Otázkou, proč tu jsem, podle jakých hodnot chci žít a které hodnoty chci hájit, co jsou věci, které chci změnit a přesahují mé základní potřeby, tím ve skutečnosti musím začít. To má totiž přímý vliv na naše duševní a fyzické zdraví. Když vím, za co bojuji a jak k tomu mohu přispět, pak žiji ve stavu napětí. 

Byla doba, kdy se tvrdilo, že lidé nepotřebují tohle napětí. Ale Frankl řekl, že lidé jsou naopak k tomuto napětí stvořeni. Kdyby tu nebylo, zbláznili bychom se, upadli bychom do deprese, nebo bychom vytvářeli nesmyslné napětí pomocí drog, adrenalinových zážitků, nakupování či bezuzdného sledování seriálů. Ale napětí, které vzniká při následování smysluplného cíle, je přesně to, co potřebujeme. Člověk, který využívá své schopnosti a možnosti k tomu, aby dosáhl hodnot, kterým věří a jde si za nimi, je nezastavitelný a neuvěřitelně odolný. Slovo odolnost je dnes trochu zprofanované, ale můj dědeček už před sto lety řekl: usilujte o smysluplný cíl. Nikdy vás to nezahltí, nikdy to nebude příliš snadné. Takže pokud se teď někdo cítí skleslý výsledkem amerických voleb a navštíví logoterapeuta, odejde spíše s větším napětím, než cítil předtím. A třeba se rozhodne stát politicky aktivním, protože si řekne, že chce udělat něco pro obhajobu svých hodnot.

Takže lidé, kteří jsou dnes v USA i jinde ve světě na místě poražených, jsou na tom z psychologického hlediska vlastně dobře?

Ideálně ano, mají za co bojovat. Nezapomeňme ale, že výsledek voleb vzešel z demokratického procesu. Jako někomu, kdo pochází z rodiny přeživších holokaustu, mi vadí časté přirovnávání té druhé strany k fašistům. Připadá mi to nevkusné. Když vyhrála strana, kterou jste nevolil, tak to je něco, co patří k demokracii. Takže se dejte dohromady a máte čtyři roky na to, abyste věci změnili.

Co teď dává smysl vám?

Mým hlavním úkolem je momentálně vyučování logoterapie. Učím ji on-line.

Tři metody

Jaký vliv na vaše uvažování o smyslu života má skutečnost, že jste vnukem slavného psychoterapeuta Viktora Frankla, který věřil, že snaha o smysl je hlavní hnací silou člověka?

Frankl se zabýval lidskou povahou, což je něco, co se týká nás všech. Já mám možná výhodu, že se díky rodinné příslušnosti mohu s jeho učením snáz seznámit. Věci, které říkal před více než sto lety, jsou dnes potvrzené vědou a výzkumem. V jeho době bylo ale mluvení o smyslu v terapii vnímáno s velkým odporem. Tvrdilo se, že smysl patří do oblasti náboženství, ne do psychologie. To se od té doby změnilo.

Tady je asi třeba zmínit, že Viktor Frankl působil jako terapeut v meziválečné Vídni, kde předtím vznikly dvě slavné školy psychoterapie: Sigmunda Freuda, který tvrdil, že člověka pohání především touha po slasti, a Alfreda Adlera, podle nějž je to naopak touha po moci. Váš dědeček, který byl žákem Freuda i Adlera, ale přišel s tím, že člověka žene touha po smyslu. To se dnes nezdá jako převratná myšlenka, lidé přece vždycky hledali smysl. V čem tedy byl objev vašeho dědečka nový?

Nebylo to vůbec nic nového, do té doby to ale v oblasti psychologie a psychoterapie chybělo. Jak jste zmínil – podle Freuda se člověk pouze snaží získat v životě co nejvíce potěšení, a i když Adler naproti tomu oceňoval důležitost komunity kolem nás, abychom se cítili oceňovaní druhými a našli své místo, stále to bylo o egu. Frankl řekl ne, ego do toho nemíchejte. Zdravého člověka až tolik nezajímá zaobírat se sám sebou. Člověk je v jádru bytostí, která vidí smysl v lidech a činnostech, které miluje. Člověk, který miluje nějakou činnost, je do ní tak ponořený, že nemyslí sám na sebe. To je přirozený stav, který vidíme u dětí, když si hrají. Stejně tak třeba herec, když je plně ponořený do představení, zapomene sám na sebe. Tenhle stav psychologové později popsali jako flow. Je to stav, kdy člověk přeroste své ego. Zapomene i na to, že má hlad, protože dělá něco smysluplného. A Frankl řekl, že tohle je zdravý stav. Jsou samozřejmě situace, kdy musíme myslet na sebe, ale pak je zase třeba jít ven do světa a zase na sebe tolik nemyslet.

Když řeknete, že lidé jsou přitahováni touhou po smyslu, zní to spíše jako myšlenka než psychoterapeutická škola. Jak byste popsal tu metodu? Jak najdete smysl?

Logoterapie je škola, která nepřišla s mnoha metodami, a to z jednoduchého důvodu: lidé nejsou stroje. Člověk nefunguje tak, že když zmáčknete knoflíky A a B, tak výsledkem bude C. Zároveň je to částečně filozofie, takže je určená nejen pacientům s nějakými vážnými neurózami, ale i těm, kteří prostě jen hledají odpovědi po smyslu. Pro ty první zmíněné vyvinula tři metody, které lze snadno popsat.

První má název paradoxní intence a popíšu ji na případu, který řešil můj dědeček. Jeden jeho pacient trpěl strachem vyjít na ulici mezi lidi, měl panickou hrůzu, že padne k zemi a zemře. Dědeček mu řekl: Na vašem místě bych byl raději mrtvý, než abych žil s takovou hrůzou, chtěl bych to mít už za sebou jednou provždy. A řekl mu, ať si přeje, aby se to stalo. Pacient přišel o týden později jako vyměněný. Soustředil se na to, že to už chce mít za sebou, nahradil strach přáním. Protože se nemůžete něčeho děsit a zároveň po tom toužit.

Druhou metodou je dereflexe a říká, že když se příliš zaměřuji na své pocity a na to, jestli jsem šťastný, tak to je zaručený způsob, jak se začít cítit nešťastný. Nejde říci, nezabývejte se sebou samým, ale jako terapeut můžete říci: řekněte mi všechno, co se vám dnes stalo. Jako první vám na mysli vytanou všechny věci, které se pokazily. Ale co bylo dobré? Co se mohlo pokazit, ale nepokazilo? Usmál se na vás někdo ve vlaku? Přijel vlak včas? Když svou pozornost zaměříte tímto směrem, dostanete realističtější obraz skutečnosti. Zjistíte, že nebylo všechno špatně. Takže logoterapie usiluje o to přenést pozornost člověka k něčemu pozitivnímu. I když trpím a není mi dobře, ale co mohu udělat s možnosti, které mám? Třeba jsem doma na lůžku, ale mohl bych zavolat někomu blízkému.

A ta třetí metoda?

Třetí metodou je změna postoje a souvisí s tím, jak najít smysl v životě. První možnost je skrze aktivitu. Vy jste novinář, píšete, já terapeut, pomáhám lidem, když jste umělec, malujete. Zkrátka něco vytváříte. Další možnost je skrze prožitky. Třeba jste poprvé ve Vídni, a kdybyste se nedíval kolem sebe, ochudil byste se o spoustu zážitků. Ale pak jsou chvíle, kdy nemůžeme nic tvořit ani zažívat zkušenosti. Například u vážně nemocných lidí nebo u lidí na konci života. Co můžete dělat pak? Frankl řekl, že třetí cesta, jak dát životu smysl, je skrze životní postoj. Můžete se vždy rozhodnout, zda svůj stav přijmete, či ne. Stručně řečeno, otázka smyslu je, co lze v dané situaci najít. A postoj hraje obrovskou roli. Můžete si říci: nedostávám od života, co jsem čekal, tedy zdravé tělo a dlouhý život. Život ale není fér, někteří lidé to nedostanou. Jak na to zareagujeme? Lidský úspěch se neměří tím, jaké úkoly dostaneme, někteří dostanou lehké, někteří těžké. Ale úspěch je v tom, jak na to zareagujeme. Jsou lidé, kteří reagují příkladně na velmi těžké úkoly. Jsou to majáky lidskosti. Frankl často zmiňoval Jerryho Longa, který byl jako mladík nadějný sportovec, ale po nehodě skončil ochrnutý. Hodně lidí by si řeklo, že tím jejich život skončil, protože tohle nechtěli. Hodně ochrnutých lidí podlehne pocitu, že jejich život už nemá smysl, že už od něj nic nedostanou. Ale Jerry Long si řekl, že život nekončí. Mohl dýchat, myslet, byl chytrý. Řekl si, že není důležité, co může od života získat, ale co může ještě životu dát. Vystudoval vysokou školu a stal se psychologem.

Váš dědeček vytvořil logoterapii, světovou proslulost si ale získal až po napsání knihy A přesto říci životu ano. Psycholog prožívá koncentrační tábor. V ní popisuje zkušenost psychologa z koncentračního tábora, jak se nenechal zlomit, protože neztratil smysl. Jde o jednu z nejprodávanějších knih v historii. Není překvapivé, že lidé po celém světě s často poměrně banálními starostmi našli motivaci v tak extrémním příkladu utrpení, jaké zažívali vězni v koncentračním táboře?

Je třeba říci, že dědeček logoterapii vytvořil už v roce 1926 a veškerou svou energii vložil do dřívější knihy Lékařská péče o duši, jejíž rukopis shořel v Osvětimi. A přesto říci životu ano tedy není dílem, do kterého vložil své vědomosti, i když ho proslavilo. A k vaší otázce – on vždy zdůrazňoval, že utrpení nelze porovnávat, protože každý z nás má jinou zkušenost. Jednou to na nějaké debatě shrnul do věty: „Každý má svoji vlastní Osvětim.“ Chtěl tím říci, že lidské utrpení, ať už z nemoci nebo handicapu nebo že jako teenager přijdete o řidičský průkaz, může být zničující. Zkušenost utrpení je univerzální. A je nefér srovnávat to, co jsem prožil, s ostatními. Srovnávat můžete jenom v rámci svého života. On říkal, že se někdy probudí nespokojený, ale pak si řekne: Viktore, co bys dal před třiceti lety v táboře za největší problémy svého současného života?

Co chce život od vás

Vy jste vystudovaným terapeutem, kromě toho ale také točíte filmy, přičemž dokumentární snímek Viktor a já z roku 2013 popisuje vašeho dědečka. Kdy a jak jste se k tomu dostal?

Psychoterapie byla věc, která mě zajímala, ale film byla už od dětství moje opravdová vášeň. Už jako malý kluk jsem jím byl posedlý a byl to právě dědeček, kdo mi koupil první videokameru. Byl velmi štědrý a peníze vnímal čistě jako prostředek k dosažení toho, co člověk potřebuje. Naši rodiče to věděli, a tak nám říkali, ať toho nezneužíváme a nemluvíme před ním o ničem, co bychom chtěli. Já jsem vlastnil osmimilimetrovou kameru, u té jste ale museli vždycky čekat, než přijde z laboratoře vyvolaný film, navíc chyběl zvuk. Pak se objevily videokamery a já jsem to pravidlo porušil. Řekl jsem dědečkovi, jak jsou úžasné. A další víkend mi děda řekl, Alexi, pochopil jsem, že potřebuješ videokameru, tak jsem ti ji koupil. Dodnes nelituji, že jsem pravidlo porušil, protože jsem tou kamerou natočil spoustu záběrů. A mimo jiné jsem díky tomu i natočil film o svém dědečkovi.

Říkáte, že film byla vaše vášeň. Psychoterapie ne?

Nejdříve to nebyla vášeň, ale pouze něco, co mě zajímalo. To se ale změnilo díky zkušenostem s pacienty, kdy jsem zjistil, jak můžete lidem skutečně pomoci. A také díky příběhům pacientů, které jsem znal od dědečka a jeho žáků.

Můžete nějakou vlastní zkušenost s pacientem popsat?

Byla to třeba jedna z úplně prvních zkušeností, které jsem měl ještě coby stážista v nemocnici ve vídeňském Steinhofu, kde shodou okolností ve třicátých letech pracoval i děda. Bylo to v roce 1996, kdy mi bylo 22. Byla tam pacientka se sebevražednými sklony. Řekl jsem si, že ji nemůžu jen nechat ve stavu, ve kterém byla, kdy by si mohla vzít život, tak jsem improvizoval. Zeptal jsem se jí, zda se můžu podívat na věci, které měla v pokoji, mezi nimi bylo i rodinné fotoalbum. Byla v depresi, všechno viděla negativně. Na jedné fotografii v albu byl manžel, o kterém říkala, že nestojí za nic. Pak tam byl syn, který nikdy nezavolá. Pak tam ale byly dvě malé holčičky. Zeptal jsem se, jestli jsou také strašné, řekla, že ne. Zeptal jsem se jí, zda by byly šťastné, kdyby tu babička už nebyla. Řekla ne. Takže by byly nešťastné? Řekla ano. Takže vás mají rády? Řekla ano. Myslíte, že jim záleží na babičce? A když už tu nebudete, může vás někdo nahradit? Na to odpověděla, že ne. 

U toho jsem skončil. To bylo v pátek odpoledne. Vrátil jsem se v pondělí a skoro jsem ji nepoznal. Měla sbalené věci, usmívala se a byla připravená jít domů. A to vše způsobil jeden rozhovor. Přitom předtím mluvila s tolika psychiatry. Ale kdykoli chtěla mluvit o svém životě, řekli jí, že na to bude čas později, a teď ať si vezme léky. Ptali se jí, kolik stojí bochník chleba, všechny ty standardní věci, kterými se testují psychicky křehcí, nestabilní pacienti, tím to ale končilo. Ale nikdo se jí nezeptal, co ještě život očekává od ní. To pro mě byla zásadní zkušenost. Měl jsem v minulosti samozřejmě i pacienty, u kterých jsem selhal, to je také součástí této práce.

Takže dnes už je práce psychoterapeuta vaší vášní?

Stále jsem psychoterapeutem, práce s pacienty je u mě ale momentálně na vedlejší koleji. Dnes mě více přitahuje vyučování logoterapie. Možná to souvisí s tím, že i můj otec je učitel. To se ale může změnit, až rozjedeme nové on-line kurzy logoterapie, které momentálně chystáme.

Koho učíte?

Jde o pestrou směsici lidí, většinou z tzv. pečovatelských profesí – sociální pracovníci, psychoterapeuti, lékaři. Máme institut v Kalifornii, který provozuje webovou stránku a hodně klientů přichází touto cestou. Mě osobně logoterapii učila Elisabeth Lukas, klinická psycholožka a přední studentka mého dědečka. Převzala všechny jeho vědomosti a sestavila čtyřsemestrální kurz, který je nejlepší v oboru. Když odešla do důchodu, její práci převzala zase její studentka Heidi Schönfeld. Pořád se ale jednalo o klasický kurz, kdy jste museli přijet do německého Bamberku a sedět ve třídě. S jejím institutem v Bamberku jsme navázali spolupráci během covidu a rozhodli se tenhle trénink udělat on-line. Není to jen nějaká vedlejší věc, kterou děláte o víkendech. Je to seriózní výcvik, žádná zábava.

Je o to zájem?

Když v USA řeknete logoterapie, nikdo nebude vědět, o čem mluvíte. Když zmíníte Viktora Frankla, lidé si vzpomenou, že na vysoké četli A přesto říci životu ano. Většina lidí si myslí, že to je nějaká jeho filozofie, která mu pomohla přežít v koncentračních táborech, což je ovšem naprosté nepochopení věci. On sestavil své metody už před válkou, kdy u svých pacientů ve Vídni zkoumal, proč někteří lidé mají dobré životy a jiní podlehnou zoufalství. Teprve poté se dostal do pekla holokaustu, kde mohl své teorie otestovat. Smysl, který držel při životě jeho, spočíval v tom, že na něj někde venku čekají jeho milovaní lidé. Sám zažil pocit ztráty smyslu, který nazýval existenciální vakuum. Nezažil ho ale v lágrech, nýbrž až po válce, kdy se vrátil do Vídně a zjistil, že všichni jeho milovaní jsou mrtví. Tehdy byl sám blízko k sebevraždě. Měl pocit, že už nemá pro co žít. Tehdy se stala smyslem jeho života práce.

Zmínil jste lidi, kteří navštěvují vaše kurzy. Víte, kdo logoterapii nejvíc potřebuje, komu pomáhá?

Jsou to vlastně všichni. Otázka po smyslu je něco, co nás sjednocuje, ať jsme zdraví, nemocní, muži, ženy, vzdělaní, nevzdělaní. Všichni chceme, aby náš život měl smysl, aby sloužil něčemu vyššímu. Žil pohodlný život – chcete, aby tohle stálo na vašem náhrobku? Co po sobě zanecháme? Co jsme změnili? Nemluvím o lidech, kteří usilují o slávu, ale o bezejmenných lidech, kteří se za svou práci nebo významný čin nedočkají uznání. Když uděláte něco smysluplného, děláte to pro naplnění toho smyslu, ne pro sebe. Lidé, kteří logoterapii hned chápou, jsou často ti, kteří v životě zažili nějaké významné utrpení. Můj dědeček říkal, že utrpení dělá svět průzračným. Vidíme, co je důležité a co ne. Dnes se tomu říká posttraumatický růst, což je zase jen módní nálepka, ale souvisí to se smyslem. Utrpení nás může něco naučit, obohatit nás, dozvíme se něco o světě a taky sami o sobě, můžeme pak pomoci druhým zvládat jejich utrpení. Znám spoustu příběhů, kdy se lidem změnil život k lepšímu jenom díky tomu, že zažili nějakou tragédii.

Spousta knih ze žánru osobního rozvoje vám říká, jak to udělat, abyste se cítili dobře. Dá vám návod, 22 kroků k tomu, abyste se už necítili špatně. To jsou ale falešné sliby, které jen posilují neurózu a přehnanou sebereflexi, která je součástí naší společnosti. Ale logoterapie to vidí jinak. Nejde o vás a vaše pocity.

Nepatří ale nakonec A přesto říci životu ano do žánru seberozvojových knih? Narazil jsem v jednom článku dokonce na názor, že váš dědeček vlastně tenhle žánr pomohl stvořit. Citace z jeho knih najdete v profilech na sociálních sítích, které lidi pobízejí třeba k návštěvám kurzů jógy.  

To, že do světa vypustíte něco dobrého a lidé si to přetvoří po svém, je přirozené. Žil jsem v USA a často jsem potkával lidi, kteří nazpaměť citovali hlášky mého dědečka, jako by byl nějaký tvůrce memů nebo svatý. Že jeho slova někdo vytrhne z kontextu, tak to se bude dít vždycky. Někdo může říci, Frankl tvrdí, že Osvětim měla smysl. Tak to on ale nemyslel.

Mluvil jste s ním o zkušenosti z koncentračního tábora?

Spíš výjimečně. Většinou to bylo, když si vzpomněl na něco hrozného. O své zkušenosti ale mluvil neutrálním tónem, což je typické pro hodně přeživších holokaustu. Bylo to něco, k čemu se nechtěl vracet, pokud pro to nebyl vyloženě důvod. Zároveň měl velmi černý humor, což pro jeho generaci bylo taky typické. Chcete říci nějaký jeho oblíbený vtip? Dva izraelští vojáci se potřebují rychle dostat z Haify do Jeruzaléma. Jeden pilot se nabídne, že je vezme na palubu a umožní jim seskok padákem. Když je ujistí, že zavolal vojenskou základnu a domluvil jim odvoz džípem z místa dopadu, nasednou a letí. Když po seskoku padají dolů, první řekne: můj padák se neotevřel. Ten druhý odpoví: Můj taky ne. A pak dodá: A vsaď se, že ten slíbený džíp pro nás taky nepřijede.

Existenciální vakuum

Myslíte, že dnes je těžší najít smysl než v době vašeho dědečka?

Po válce se říkalo, že jakmile se ekonomika vzpamatuje, svět bude v pořádku. Budeme mít co jíst a budeme šťastnější, ale dědeček řekl, že to je omyl. Když budou všechny základní potřeby naplněny, největší potřeba stále naplněná nebude, tedy proč to všechno děláme. Pak nastane existenciální vakuum. Lidé budou mít co jíst, práci, ale pokud nebudou mít něco, k čemu směřují, nebudou spokojení, ať budou třeba v bezpečí a pohodlí. Jeho možná největší úspěch spočíval v tom, že ukázal, že absence smysluplného úkolu může způsobit nemoc. 

Podívejte se na depresi. Stále není jasné, proč někteří lidé s depresí reagují dobře na medikaci a jiní ne. Když vše redukujete na biologii a chemii, dojdete k tomu, že stačí používat antidepresiva. Podle mě je ale potřeba také zkoumat, z čeho deprese pochází. Někdy je daná biologicky, pak potřebujete antidepresiva a můžete normálně fungovat. Pak tu je někdo, kdo zažil nějakou tragédii a od té doby nevidí důvod vstát z postele. Mohl přijít o blízkou osobu nebo o práci. I takový člověk může potřebovat antidepresiva i strategii, jak projít životem. Ale pak je tu skupina s existenciálními problémy. Jsou to lidé, kteří nevidí smysl své existence. Můj děda říkal, že pětina až čtvrtina jeho pacientů nevidí důvod existovat, navzdory všemu pohodlí a lékům. A nikdo s nimi nemluvil o věcech, o nichž je potřeba mluvit. Co smysluplného chtějí dělat se svojí existencí, jak chtějí změnit svět.

Nesouvisí ztráta smyslu, kterou pozoroval váš dědeček, také s poklesem náboženské víry?

Církve byly instituce, za kterými původně chodili lidé hledat smysl života, ale Frankl byl svědkem toho, že tato víra se na začátku 20. století začala drolit. To byl také jeden z důvodů, proč rozvinul logoterapii. Lidé do té doby chodili za svým knězem či rabínem. On řekl, že i my lékaři musíme mít schopnost vést s lidmi konverzace o hlubokých životních otázkách a neodškrtávat jen seznam léčebných úkonů, jež je třeba provést. Freud říkal, že každý, kdo si pokládá hluboké otázky po smyslu života, je pacientem a potřebuje psychoanalýzu. Ale Frankl řekl ne, je v pořádku si pokládat tyto otázky. Je to znak dospělosti, intelektuální poctivosti. Dostáváte se tím do společnosti filozofů. To, že nenajdete odpověď dnes, ještě neznamená, že ji nenajdete nikdy. Je to těžká otázka a je nepříjemné nemít na ni odpověď. Ale to samotné hledání může pomoci víc než hyperreflexe pocitů a snaha cítit se dobře. Dobrá psychoterapie nemá za cíl, aby se pacient cítil lépe, ale aby byl schopen zvládnout nepříjemné situace v životě.

Když chce někdo přijmout logoterapii, co může udělat?

Hodně lidí to dělá čtením knih od mého dědečka. Jsou tu knihy od Elisabeth Lukas či Heidi Schönfeld. Jsou tu příklady, které jsem zmínil, které mohou posloužit jako inspirace. Když budete mít štěstí, můžete ve svém okolí najít dobrého logoterapeuta. Logoterapie není řešením všech problémů, ale velmi dobře se hodí na otázky po hledání smyslu a může se kombinovat s jinými formami terapie. Otázka závislostí je často velmi propojená s otázkou smyslu. Protože člověka, který pije, se neptáte jenom, proč pije, ale také proč nepít. Tam vstupuje do hry smysl. 

Dalším příkladem je kouření. Elisabeth Lukas se pacienta ptá, proč chce přestat. Odpoví, že aby byl zdravější. To samo o sobě ale není tak silný udržitelný důvod. Být zdravý samo o sobě není udržitelný cíl, protože jednou budeme všichni nemocní a mrtví. Nakonec došlo na to, že má dceru a on se bojí, že až uvidí, že její tatínek kouří, začne s tím také. Tady už není v jádru ego, ale zájem o někoho jiného. Požádala ho o fotografii jeho dcery a přilepila ji na jeho krabičku cigaret. Přišel za ní o rok později a ukázal jí tu samou krabičku, ve které nechyběla ani jedna cigareta.