Vzkaz Rusku: mažeme všechny červené linie

Situace na Ukrajině je mimořádně dramatická, Ukrajinci vzhledem k nedostatku munice, ale i vojáků válku s Rusy prohrávají, jejich ztráty na životech je třeba počítat v milionech, a ne statisících, musíme se chystat na válku, řekl nedávno polský generál Rajmund Andrzejczak. Pane prezidente, opravdu Ukrajina prohrává?

Myslím, že na to, co se nyní děje na Ukrajině, existuje množství různých názorů. Od velmi dramatických až po spíše optimistické. Ukrajina je ve velmi obtížné situaci, ale neřekl bych, že válku prohrává.

Jak byste tedy ten současný stav popsal?

V čem se shodnu s ukrajinskými přáteli nebo vojenskými experty ze zemí NATO a EU, je fakt, že Ukrajina nutně potřebuje munici, techniku, veškerou výzbroj, stejně jako finanční podporu. Jsem velmi rád, že EU nyní převádí finanční prostředky na Ukrajinu, jak o tom rozhodly hlavy členských států. Ukrajině se docela dobře daří eliminovat ruské jednotky v Černém moři, je také úspěšná, pokud jde o bombardování ruských ropných rafinerií a ruské infrastruktury, ale samozřejmě vidíme velmi obtížnou situaci v pozemních operacích. Bez ohledu na to, co se stane v tomto roce na Ukrajině, souhlasím s těmi, kteří řekli, že konflikt s Ruskem bude dlouhodobého charakteru a je nutné se na to připravit. Je potřeba posílit naši obranu a vojenskou infrastrukturu, zejména pak ty země, které hraničí jak s Ruskem, tak s Běloruskem. Momentální taktikou a strategií Ruska je získat čas a pokračovat v této opotřebovávací válce minimálně do konce letošního roku, kdy bude jasný výsledek amerických voleb. 

Představitelé polského státu, například prezident Andrzej Duda, zároveň tvrdí, že Rusko napadne NATO už v roce 2026 nebo 2027. K útoku by, doplňují vojenští experti, mohlo dojít v Pobaltí, s nímž Rusko přímo sousedí. Začne válka s Ruskem tady, de facto pod okny vašeho prezidentského paláce?

Máme tolik předpovědí a tolik analýz. Válka podle nich může začít za rok, nebo také za deset let. V podstatě to vše závisí na třech faktorech. Prvním je Ukrajina, druhým je to, jak budeme připraveni jak na národní úrovni, tak i na úrovni NATO. A faktorem číslo tři je schopnost a rychlost mobilizace evropského obranného průmyslu a vývoj transatlantických vztahů. Měli bychom být připraveni na všechny scénáře, ale zároveň je dobré si uvědomit, že pokud budeme dělat věci správně, můžeme se válce vyhnout. Takže bych nedělal tak dramatická prohlášení, že válka je nevyhnutelná. Ale řekl bych, že pokud neuděláme dost a ukážeme Rusku naši slabost, ono toho využije.

Musí skutečně Rusko porazit Ukrajinu, aby rozpoutalo další válečný konflikt, nebo může NATO napadnout paralelně, v době, kdy stále ještě proti Kyjevu vede agresi?

Když se podíváte na současnou situaci, schopnost Ruska zaútočit na pobaltské státy, Polsko nebo na některého ze spojenců NATO prakticky neexistuje, protože všechny jednotky jsou na Ukrajině. Pokud bude mít Rusko pocit, že Ukrajinu porazilo, samozřejmě bude mít chuť otestovat NATO. Pobaltské státy nebo Polsko by pak byly prvními na řadě.

Rusko dvou válek najednou není schopné?

Myslím si, že v současné době skutečně vidíme, že Rusko je plně vytížené konfliktem na Ukrajině. Ruská ekonomika se vzpamatovává, ale ne do té míry, abych mohl říci, že je toho schopna. Ruská společnost není z mobilizace příliš nadšená, proto se také asi neděje tak masivně. Ale dá se očekávat, i v důsledku posledního teroristického útoku v Moskvě předminulý pátek, že by se mohl objevit pokus využít tohoto veřejného pobouření k větší mobilizaci do ozbrojených sil. Řekněme, že pokud dojde k další vlně mobilizace, potřebujete nejdříve nějaký čas na to, abyste těmto lidem poskytli aspoň základní výcvik. Pak se samozřejmě situace může změnit. Ale v tom případě se podívejme také na to, kde jsme ve srovnání s únorem 2022 my.

Pokud bude mít Rusko pocit, že Ukrajinu porazilo, samozřejmě bude mít chuť otestovat NATO.

Kde?

Máme teď dva nové členy NATO, Švédsko a Finsko, kteří posilují naši bezpečnost, zároveň jsme v situaci, kdy NATO usiluje více než dříve o přesun většího množství jednotek do Pobaltí a do dalších zemí východního křídla NATO.

Jak by válka Ruska s NATO vypadala? Napadli by Rusové NATO tanky, nebo by ho ostřelovali ze svého území a ze spřáteleného Běloruska raketami? Anebo by obsadili baltský ostrov Bornholm, kterému se přezdívá „největší letadlová loď NATO“, a z něj by ostřelovali země NATO?

Pro takové odpovědi si musíte jít za armádními specialisty a s nimi probrat nejrůznější scénáře. Ale rád bych k tomu řekl, že my všichni, stejně jako i Česká republika, již útoku čelíme. K útokům v rámci hybridní války dochází neustále, minimálně od roku 2014. Oba si pamatujeme výbuchy v některých továrnách a skladech, včetně vašich Vrbětic. My tady zažíváme hybridní válku ze strany Běloruska, které používá migraci jako zbraň. Probíhá tu čas od času zatýkání špionů a podvratných skupin. Je tu informační válka. Takže útok už se děje. A nikdy nevíte, kdy dojde k dalšímu druhu útoku a jaký bude.

Bránit se

Experti na Rusko a Ukrajinu mluví o tom, že mezi těmito zeměmi je civilizační konflikt, Rusko má na rozdíl od Ukrajiny imperiální myšlení, většina společnosti agresivitu s Vladimirem Putinem sdílí, Západ by si proto neměl namlouvat, že se může Rusko demokratizovat. Co tedy dělat s tím, že se tohle imperiální Rusko dalo do pohybu a chce postupně pohlcovat další země ve svém okolí?

Bránit se. To je jediná odpověď.

A daří se nám to?

Ne dostatečně. Myslím si, že k tomu celkovému uvědomění evropské společnosti ještě nedošlo. A to mi bohužel připomíná dvacátá a třicátá léta, zejména tedy třicátá léta a nacistické Německo. Protože to, co teď zaznívá v Rusku, připomíná Hitlera, kterého někteří jako Putina také podceňovali. A on začal nejdříve anšlus Rakouska, pak potřeboval vyřešit sudetský problém. Když ho vyřešil a Československo prakticky zmizelo z mapy Evropy, tak ačkoli tvrdil, že nechce žádné další územní zisky, zamířil do Polska a následovaly události v Gdaňsku. Dnes je to podobné.

V čem?

Rusové v současné době tvrdí, že Ukrajinu zachraňují a do ničeho dalšího se pouštět nebudou. Teď už ale začínají mluvit o Moldavsku. Jejich propaganda vlastně říká, že je potřeba zničit nejenom pobaltské státy nebo Polsko, ale hovoří o jaderných útocích na Berlín, Paříž, Londýn, New York, Washington a tak dále. Budou postupovat tak dlouho, dokud je někdo nezastaví. Samozřejmě je v našem zájmu, aby k tomu nedošlo až kdesi uprostřed Lotyšska, Polska, nebo dokonce, kdo ví, uprostřed Německa. Protože pokud si začnou myslet, že jsme tak snadný cíl, tak se nezastaví ani v Polsku, přesunou se někam do Berlína a budou vzpomínat na ty slavné dny roku 1945. Rusko se v současnosti zbláznilo, ale dobře rozumí jazyku síly a její demonstraci. A v tomto směru momentálně ještě neděláme dost, protože mobilizovat náš obranný průmysl trvá dlouho. V USA již několik měsíců probíhá diskuse o poskytnutí dostatečných finančních prostředků Ukrajině, což je Moskvou také vnímáno jako projev slabosti. Vidíme, že podpora Ukrajiny ve srovnání s rokem 2022 roste, ale během bojů také ztrácí spoustu techniky i vojáků. Toto vše jsou pro Rusko jasné signály. Rusové sice chápou, že útok proti NATO je v tuto chvíli nemožný, ale pokud neukážeme své schopnosti a ochotu bojovat, tak ano, uvidíme, jak s jídlem roste chuť.

Ještě těsně přes výbuchem plné ruské agrese v roce 2022 věštili experti z amerického think tanku The Carnegie Endowment for International Peace, že se dokončuje nové rozdělení evropského světa v nové studené válce mezi Ruskem a Západem s tím, že Bělorusko přepadává na Východ, Ukrajina na Západ a Pobaltí a střední Evropa jsou na Západě. Rusko se ale viditelně rozhodlo „přepadnutí“ Ukrajiny zabránit a s tím vyvstala otázka, jak pevně jsme na Západě zakotvení i my ostatní z někdejší sovětské říše?

Vzpomínáte si na tu debatu z devadesátých let kolem Huntingtonova Střetu civilizací? Hranici mezi dvěma odlišnými civilizacemi zakreslil mezi Estonsko a Rusko, Lotyšsko a Rusko. V té době se hodně diskutovalo o tom, zda měl Huntington pravdu. A dnes jsme svědky toho, že se to skutečně děje. A vidím, že mnozí v Moskvě chápou, že by bylo obtížné se posunout za tuto „Huntingtonovu“ hranici. Ale samozřejmě jsou tam stále i ti, kteří touží obnovit ruské impérium, nebo dokonce jít dál, protože věří, že jsou zvláštní formou civilizace, představiteli tradičních hodnot a jakéhosi boje proti všem druhům dekadence atd. Ukrajina je na tom všem asi nejzajímavější, protože si ještě pamatuji spoustu analýz z devadesátých let, z roku 2000, dokonce i z doby před několika lety, které uváděly, že Ukrajina má dvě části, západní a východní. Její západní část patří k tomu, co popisujete jako západní civilizaci, Lvov, Ivano-Frankivsk, všechny ty západní oblasti Ukrajiny. A východní část je součástí ruské civilizace. Střední část, to je něco, o čem by se dalo polemizovat. Dle mého názoru Rusko invazí vlastně zmobilizovalo Ukrajinu, aby bojovala za to být součástí Západu. Protože mnoho Ukrajinců vidí, že na tom závisí jejich budoucnost, jejich přežití, jejich nezávislost.

Jak je to ale s námi?

Pokud jde o Bělorusko, to je považováno za součást ruské vojenské mašinerie. Veškerá opoziční hnutí byla potlačena, Bělorusko se jednoznačně postavilo na stranu Ruska, ale také vidíme, že se Bělorusko, alespoň prozatím, aktivně neúčastní útoku proti Ukrajině. Nevysílá své vojáky, alespoň ne otevřeně, Lukašenka se také snaží lavírovat. Takže ohledně Běloruska bych se pod tuto analýzu podepsal. Rusové chápou, že pokud nezískají Ukrajinu, tak jejich sen o impériu skončil, ať už je to impérium sovětské, putinovské nebo jakékoli jiné. A proto tak zoufale bojují. Co se týká nás, myslím, že jsme na Západě zakořeněni a že chápeme, co je v sázce. Ale nezapomínejme, že jsme také demokratické společnosti a máme různé názory. To, že existují různé názory, neznamená, že nejsme zakořeněni v západním světě se všemi demokratickými institucemi. I zde u nás máme různé názory. Máme tu ruskojazyčnou menšinu. Máme Lotyše, kteří by řekli, že více věří ruské propagandě než vlastní vládě. A máme tu i Rusy, kteří věří více lotyšské vládě než ruské propagandě.

Existují v lotyšské společnosti skupiny, které volají po míru?

Ne otevřeně a ne způsobem, jaký je k vidění ve střední Evropě. Ale i u nás žijí lidé, kteří by rádi viděli konec válečných akcí. Demonstrace kvůli tomu jsme tu ale neměli. Náš převládající pocit je, že Rusko, a Putin to otevřeně řekl, mír nechce. Takže nemůžete nutit Ukrajinu, aby nastolila mír, když druhá strana ten mír nechce. Vojenské řešení neselhalo. Vojenské řešení udrželo Ukrajinu při životě. A chceme mobilizovat další úsilí až do vítězství Ukrajiny, i když chápeme, jak moc je to náročné.

Ve střední Evropě – v Česku a ještě o trochu víc na Slovensku a v Maďarsku – část politiků a veřejnosti hlasitě říká, že vojenské řešení selhalo a že nejdůležitější je, aby byl mír: buďto nevěří, že by porážka Ukrajiny měla nějaký dopad i na nás, v horším případě si ten dopad – tedy opětovné sklouznutí našich zemí pod ruskou nadvládu – přejí. Jak vidíte budoucnost společností, které jsou v této otázce rozděleny?

Co se týká české, slovenské nebo maďarské společnosti, nemohu se k tomu vyjádřit, nejsem jejich znalec.

Představuje pro vás poměrně velká ruská minorita žijící na území Lotyšska bezpečnostní riziko?

Ruská menšina je prostě faktem a součástí našeho života. Historickým, politickým, aktuálním tématem, a tak se s rusky mluvícím obyvatelstvem i jedná. Vidíme, že jsme za posledních třicet let udělali chyby, pokud jde například o integrační snahy. Ale částečně to bylo také proto, že mezinárodní instituce si vynucovaly liberálnější postup a například převod všech škol na lotyštinu se děje až nyní. V devadesátých letech ani po roce 2000 jsme toho ještě nebyli schopni, protože existovalo mnoho odborníků, kteří se z dnešního pohledu mýlili, když říkali, že musíme věnovat větší pozornost specifickým potřebám rusky mluvícího obyvatelstva. Nyní chápeme, že jedna z věcí, která je nutností, je vzdělání v lotyštině, samozřejmě s tím, že ruština se používá pro literaturu pro menšiny. Zadruhé jsme příliš dlouho neřešili působení ruské propagandy. Některá pravidla jsme začali prosazovat až po roce 2014 a po invazi v roce 2022 byly ruské propagandistické kanály definitivně zakázány. Ale samozřejmě nejsem naivní. Existují sociální média a nejrůznější kanály, kde můžete získat spoustu různých informací. Je co napravovat. Avšak i názory v rusky mluvící společnosti se různí. Asi čtvrtina podporuje Ukrajinu. Pak je zde čtvrtina, která podporuje Putina, a pak ten zbytek, který říká, že situaci nerozumí, a je zmatený.

Velmi to podporujeme

Nedávno jste na svém instagramovém účtu sdílel kreslený vtip známého lotyšského karikaturisty. Je na něm ukrajinský voják, který se dívá do prázdných krabic od munice. Pod tím je napsáno – „slíbené zbraně ze Západu“. „Bohužel má pravdu. Selháváme na Ukrajině, selháváme sami před sebou. Musíme okamžitě jednat,“ okomentoval jste karikaturu. Česko stojí v čele iniciativy za vykoupení milionu granátů pro Ukrajinu v mimoevropských zemích. Přispěla již řada států, jak se na věc dívá Lotyšsko?

My jsme také součástí této iniciativy. Naše ministerstvo obrany předložilo vládě návrh a myslím, že vláda již rozhodla a je v kontaktu s našimi českými přáteli. Velmi to podporujeme.

Francouzský prezident Emmanuel Macron nevyloučil vyslání francouzských vojáků na Ukrajinu s tím, že tam možná budou muset vést pozemní operace proti Rusku. Někteří prezidenti a premiéři NATO to podpořili, další jsou zdrženliví, americký prezident nebo německý kancléř to odmítli. Kde v této debatě stojíte vy, jste pro, nebo proti?

Prezident Macron tím, že dal na stůl všechny možnosti, vlastně smazal různé červené linie, které jsme si dříve dali, a to je dobře. Jaké bude nakonec rozhodnutí ohledně vyslání jednotek NATO, nechme zatím v oparu určité strategické nejasnosti. Myslím, že bychom si měli nechat všechny možnosti otevřené a rozhodnout nakonec samozřejmě kolektivně.

Jak o tom uvažujete ve vaší zemi?

V současné době nevedeme debatu o vyslání lotyšských jednotek na Ukrajinu. Taková debata neprobíhá ani v Bezpečnostní radě státu, ani ve vládě či v parlamentu, ale myslím si, že je velmi důležité vyslat Rusům jasný signál, že už pro nás neexistují žádné červené linie, stejně jako je nemají oni. Nejvíce bych se momentálně soustředil na to, jak můžeme Ukrajině skutečně poskytnout to, o co žádá. Systémy protivzdušné obrany, více tanků, více vojenské techniky obecně. I proto jsem velmi uvítal zmiňovanou iniciativu prezidenta Pavla, která si klade za cíl poskytnout co nejvíce munice Ukrajině.

Maďarský premiér Orbán a slovenský premiér Fico se opakovaně stavějí na stranu Moskvy. Jak jejich chování rozumíte?

Jejich uvažování nerozumím, o to méně s ohledem na historické události, které potkaly v roce 1956 Maďarsko nebo tehdejší Československo v roce 1968. Všichni víme, čeho je Rusko schopno. 

Francouzi již maďarské a slovenské představitele nepozvali na jedno bezpečnostní jednání. Na to se díváte jak?

Co se týká vyloučení členských států z jakýchkoli diskusí, domnívám se, že pokud jsme v NATO nebo v EU, všichni mají stejné právo a stejný hlas, a já nevěřím, že můžeme diskutovat o politice NATO nebo EU bez přítomnosti všech členů.

Před dvěma týdny byl v litevském Vilniusu zmlácen Leonid Volkov, blízký spolupracovník zavražděného ruského opozičníka Alexeje Navalného. U vás v Rize působí řada exilových ruských kritických novinářů, jsou tu v bezpečí?

Řada kritiků Vladimira Putina byla napadena ve Velké Británii, Německu, Španělsku. Ve Spojených státech došlo dokonce k několika velmi podezřelým úmrtím na jednom místě. Není to tak dávno, ale bylo to ještě před začátkem války. Takže Rusům, kteří jsou proti Putinovi, rozhodně hrozí různá nebezpečí. Bereme je vážně a snažíme se tyto lidi chránit. Víme, že bude snaha nás všechny zastrašit. V Praze máte také Rádio Svobodná Evropa, kde pracuje mnoho ruských, běloruských a dalších novinářů. Jsou takoví lidé v bezpečí v Praze nebo v Rize? Jsou v takovém bezpečí, v jakém mohou být v demokratické společnosti. Můžeme všem těmto lidem přidělit ochranku? Ne, ale některá rizika, jak říkám, bereme opravdu velmi vážně.

S čím vlastně uléhá a vstává prezident menší země na hranici s Ruskem? Točí se všechny vaše myšlenky kolem bezpečnosti, nebo je v nich místo i na něco jiného?

Ráno se budím s myšlenkou, co bude k snídani. Ale vážně, když jdu spát nebo se probouzím, nemám žádné zvláštní myšlenky týkající se bezpečnosti, protože to je téměř každodenní výzva. Spíš se snažím přijít na to, jak mluvit s veřejností, aby na straně jedné nepanikařila, ale také aby nebyla tak úplně v klidu. Pravděpodobně se musíme připravit na období několika desetiletí, kdy svět bude velmi komplikovaný a šílený. Stejně jako naši předkové od čtyřicátých do devadesátých let 20. století. Musíme jednoduše najít způsoby, jak v takovém světě žít, jak se chránit a být připraveni na nejrůznější scénáře.