Dobře odtajněný muž

Pavlu Salákovi je dvaasedmdesát a po devětadvaceti letech se rozhodl vypravit do Prahy. Žije v pohraničí a naposledy byl v hlavním městě na návštěvě botanické výstavy. Léta se živil jako hajný a lesák, na přelomu století ho vyhodili z práce, kvůli exekucím pak i z bytu, chvíli žil jako bezdomovec, než se vyplatil z pokut a dostal sociální byt. Když v klášterním kostele svatého Antonína Paduánského v Sokolově pořádal v desátých letech výstavy Josef Vomáčka, nechal je Saláka hlídat a vymýšlel přitom, jestli by třeba nějakou prezentaci neudělal i tomuhle milovníkovi přírody, vesmíru a vůbec všeho.

Nakonec to nevyšlo a Salák si musel dalších pár let počkat. Než se o něm dozvěděl Aleš Palán, obdivovatel lidí žijících na okraji společnosti. Několikrát ho navštívil, prošli spolu skříně naplněné vším, čím se v životě zabýval, a pak mu Salák ukázal poklad. Od dětství se mu hlavou honila představa světa, ve kterém by vedle sebe přátelsky žilo dvanáct zemí v idylickém Soustátí. Země si pojmenoval Lužice, Slovensko, Ostrov nebo Karlovy Vary a na papíry temperou a barevnou tuší maloval, jak by mohly vypadat. Jsou to nádherně propracované futuristické obrazy s koncertními sály, památníky dávných neštěstí nebo Univerzitou národů Severu v hlavním městě Bělině. Některé výjevy jsou tak složité, že nad nimi Salák strávil po večerech dva roky práce.