V půli listopadu před pětapadesáti lety, přesně 14. listopadu 1968, se sešel Ústřední výbor Komunistické strany Československa, v němž byly stále ještě největší hvězdy tehdejšího reformního programu známého pod jménem „pražské jaro“ – například Alexander Dubček, Oldřich Černík nebo Josef Smrkovský. Uběhly necelé tři měsíce od nočního přepadu Československa pěticí Kremlem vedených komunistických armád a československá veřejnost se s přítomností okupantů stále odmítala smířit. Dubček a jemu blízcí kolegové v Ústředním výboru KSČ – de facto nejvyšším orgánu vedení země – přišli s návrhem programového prohlášení, které mělo podle jejich slov „uklidnit situaci ve straně i společnosti“ a zachránit „pozitivní reformní rysy stranické politiky“. To první se nakonec za vysokou cenu podařilo, to druhé spadlo pod stůl: podle historiků se listopadová schůze komunistických pohlavárů stala zlomem, který okupovanou zemi nasměroval k tuhému kolaborantskému režimu, jemuž sami jeho stvořitelé dali jméno „normalizace“.
V tu dobu v Československu od 21. srpna tábořilo 75 tisíc vojáků, v drtivé většině ze Sovětského svazu. Už v září schválil komunisty ovládaný parlament znovuobnovení cenzury a ve snaze zabránit demonstracím proti okupaci země zásadně omezil shromažďovací právo – tím vzaly zasvé dvě základní „reformy“ pražského jara. V říjnu schválila československá vláda a parlament smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na československém území.
ÚV KSČ nebyl ještě v listopadu zcela jednotný a Dubček se snažil kompromisem získat členy ústředního výboru na svou „reformní“ stranu. S odstupem času je zřejmé, že on a jemu blízcí soudruzi už v té době vzdali veškerý svobodomyslný rozměr svých původních reforem (kvůli kterým sem koneckonců Kreml poslal vojsko), ale podle dobového tisku měli stále ještě velkou důvěru občanů.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
