Shodou řady okolností se může člověk po zranění ocitnout na chirurgickém stole newyorské nemocnice, kde během dvouhodinové operace opraví, co se dá. Za chvíli ho vzbudí v očekávání, že se oklepe z anestezie a někdo blízký do dvou hodin převezme břímě odpovědnosti, odvede ho a pooperační péči nějak ošéfuje doma.
Ten člověk jsem teď já. Probrala jsem se, ale je mi tak špatně, že nemůžu otočit hlavu směrem k manželovi, kterého ke mně pustili, aby se ujal péče. Té péče, která by ve svědomitém Česku znamenala několikadenní hospitalizaci.
Tady se pobyt kvůli mé nevolnosti protahuje na čtyři hodiny. Dostávám silnou medikaci proti zvracení, která zabírá, a nemocnice může začít mírně popohánět. „A tady máte berle a chodítko. Jedete domů autem, nebo taxíkem? Na shledanou na kontrole. Choďte na rehabilitaci.“ Bydlíme ve třetím patře bez výtahu, což v daný moment působí jako cesta na vrchol Petřínské rozhledny.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
