Od Prahy není na Zemi vzdálenějšího města než Wellington. České politické zápolení odsud připomíná obrázek v obráceném dalekohledu – detaily mizí a zůstávají jen základní obrysy. Ty přesto nabízejí pohled na to, jak prezidenti reprezentují Česko v zahraničí.
Václava Havla si novozélandská média všimla už v sedmdesátých letech, kdy si získal jejich obdiv při zápolení Charty 77 s komunistickým režimem. Čtenářům jej přiblížila jako evropského Mandelu a sledovala jeho proměnu z disidenta na prezidenta, zejména při jeho oslavované návštěvě v roce 1995. Havel zanechal otisk i v místních mediálních debatách a univerzitních knihovnách. Zejména jeho esej Moc bezmocných se stal součástí lexikonu anglicky píšících intelektuálů a v polemikách se i u protinožců objevuje dodnes.
Václav Klaus také pronikl do místní knihovny, avšak jen projevem o bourání socialismu z roku 1991. Jeho pozdější produkce postrádala pronikavost k překonání oceánů. Média si všimla jeho nastavované scénky s podpisem Lisabonské smlouvy, kterou tak dlouho odmítal, až ji podepsal. Nicméně Klausova hvězdná hodina nastala, když v přímém přenosu zcizil pero, o čemž informoval největší zdejší deník Herald.
Kromě obligátních oznámení o zvolení proruského a pročínského kandidáta zaujal Miloš Zeman novozélandská média jen opileckou virózou a hrubými výroky na adresu uprchlíků. Proslavila jej tu i kreativita jeho odpůrců, neboť trenek na Hradě či gigantického prostředníčku na Vltavě si média všimla.
…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 53 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
