Dělníci kultury

V roce 1861 začala firma továrníka Františka Schmitta stavět v semilských Řekách v sousedství Jizery textilní továrnu. Už rok nato se v ní tkalo a během další dekády z ní vyrostl mamutí podnik, ve kterém běželo 46 tisíc vřeten, tisíc stavů a produkovalo se přes sto metráků bavlny denně. Kolos za první republiky doplatil na hospodářskou krizi, načas se v něm zastavily práce, za války Němci továrnu proměnili v opravnu leteckých motorů, a když Beneš po osvobození vydal své dekrety, textilka byla znárodněna. Komunisti do ní umístili výrobnu plen pro celou republiku. Po revoluci se z ní stala akciovka, která v roce 2013 zkrachovala. Opuštěný areál se začal rozpadat, až přišel rok 2020 a s ním důvod, proč zde o textilce píšu.

Koupila ji totiž rodina Kuršelových, která v okolí vlastní mimo jiné několik vodních elektráren. Pustila se do oprav areálu, který pojmenovala Fabrika 1861, a hned další rok v něm uspořádala první malé kulturně-gastronomické festivaly. Což znamená, že se v areálu pije studené pivo a poslouchá živá hudba. Kuršelovi mají nicméně otevřené hlavy čili vedle klasické lidové zábavy poskytli obrovský prostor i jiné kultuře. Dvě patra hal, v nichž se kdysi točila vřetena, vyhradili pro galerii současného umění. Až do října je v ní k vidění fantastická výstava Interakce nových monumentálních obrazů Vladimíra Franze, které v instalaci kongeniálně doplňuje o dvě generace mladší malíř Patrik Rutkovský, jenž v Semilech žije a ve fabrice má rezidenční ateliér.