Hrát lidem a těšit se na to

V jeho životě se hudba a dějiny potkaly tak těsně, že je nebylo možné oddělit. Hudební kritik Jiří Černý, který minulý týden zemřel ve věku 87 let, byl přítomný u všech zásadních okamžiků, jimiž si česká populární hudba prošla a během nichž promlouvala do společenského dění.

Na počátku šedesátých let mu učarovaly nové neškolené hlasy, které kolem sebe soustředilo divadlo Semafor, a stal se jejich propagátorem. Postavil se za rokenrolovou generaci, již minulý režim šikanoval. Stál u základů ankety Zlatý slavík, později připravoval rozhlasovou hitparádu Houpačka a v roce 1969 se zasloužil o vydání prvního alba Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka.

Když pak musel s počínající normalizací z Československého rozhlasu odejít, vymyslel si formát poslechových večerů „antidiskoték“, s nimiž začal v roce 1971 objíždět republiku a vytrval v tom téměř do konce svých dnů. Nadto v roce 1976 napsal posudek pro potřeby obhajoby v soudním procesu s českým hudebním undergroundem a v listopadu 1989 postrčil na balkon Melantrichu na Václavském náměstí Martu Kubišovou s tím, že by to chtělo „modlitbičku“.

Jiří Černý nejenže naučil české publikum poslouchat populární hudbu, stál přímo u základů toho, jak se o ní zdejší prostředí učilo mluvit a psát. A všichni, kdo přišli po něm, na něj museli svým způsobem navazovat. Stvořil nový slovník tam, kde žádný neexistoval. Opustil muzikologickou strohost, která byla typická pro klasiku a jazz, a možná i proto, že byl od mládí milovníkem opery, se do jeho vyjadřování vloudila obraznost, cit pro drama i emocionalita a vřelost. Dokonce i jeho negativní recenze se obešly bez jízlivostí. Uměl se nadchnout pro výrazné hlasy zpěváků a zpěvaček a sugestivně je popsat, jako by šlo o románové figury.