Emoce zavřené v mrazáku

Jako by na menu přibyla tajemná položka, jejíž rozmanité chutě pomalu rozkvétaly na jazyku, až se z novinky stal nejvíce objednávaný hit. Seriál Medvěd (Disney+) o talentovaném šéfkuchaři Carmym, který opustí michelinskou restauraci, aby po smrti bratra zachránil umaštěný chicagský burger bar, se loni stal překvapením sezony. Podobně nadšeně kritika a diváci přijali i aktuální druhou řadu. Byť jde o dílo hrané, prostředí gastronomie ho včleňuje do stále sílícího trendu současné televize – pořadů o jídle. Část jeho přijetí se tak dá přičíst i tomu, jak ke gastronomii tvůrci přistupují. Zatímco kulinářské show často objevují svět a kultury skrze jídlo, Medvěd se místo ven dívá bolestivě dovnitř. Jídlo tu není ani cesta k lidství, ani fetiš ze stránek časopisů na křídovém papíře, ani prostředek ke splněnému snu. Stává se metaforou pro život a pro to, co znamená a co stojí prožít ho dobře.

Pořady o jídle a vaření – od soutěží přes dokumenty až po cestovatelská dobrodružství – jsou nepřehlédnutelnou součástí popkultury. V televizi se vařilo víceméně od začátku. Produkce kuchařských, hlavně reality show ale explodovala před dvaceti lety se vznikem Food Network, první kabelové televize vyhrazené pouze jídlu. Dřívější vzdělávání vystřídala zábava. Iron Chef America či MasterChef se staly fenomény. Poslední léta přinesla protipól stále agresivnějším, neoliberálním soutěžím v podobě uklidňujících, komunitních pořadů typu Great British Bake Off. Šéfkuchař Anthony Bourdain, alternativní kulinářská hvězda ve stylu Huntera S. Thompsona, brala na svých cestách diváky do míst, kam by se nikdy nedostali nebo si je s jídlem nespojili. Heston Blumenthal kouzlí s chemií a uchvacuje molekulární gastronomií. Jídlo už dávno není nutriční nutnost, ale koníček. Medvěd z tohoto širšího podhoubí vyrůstá. Ne náhodou má hlavní hrdina v bytě dvě knihy – Culinary Spain (Kulinářské Španělsko) a Hungry Eye: An Enticing History of Food and Drink in Western Art and Culture (Hladové oko: Vtahující historie jídla a pití v západním umění a kultuře). Obě jsou ale spíš falešné vějičky.

Restaurace jako monstrum

První řada byla o traumatu, o vyrovnání se se ztrátou blízkého, který měl víc tajemství, než je třeba povolení od města k otevření restaurace. Druhá je – jednoduše řečeno – o lásce. Vyhroceně hektické, stresující tempo a prostředí kuchyně i nefunkčního týmu v ustavující sérii odráželo psychický stav hrdiny zápolícího s pocitem viny i stále temnějšími vzpomínkami. Zároveň zbavovalo romantických nánosů představy o práci šéfkuchaře coby moderního hrdiny zosobněného třeba Gordonem Ramsaym. Víc než genialitu shůry ukazoval Medvěd práci – frustrující, únavnou, bez odměny. Restaurace byla monstrum, které zrcadlilo jiná monstra. Byla únikem od něčeho, ne během v ústrety životnímu naplnění. Jako paniku popisuje Carmy pocit, když dostal místo v top restauraci. Mikrosekundu radosti okamžitě zastínil paralyzující strach, že o ony vysněné hvězdy může přijít. Že něco (někoho) milujeme, ještě neznamená, že nám to musí přinášet radost.