Sochaře Krištofa Kinteru zná skoro každý, leckdo i jeho sestru Markétu, fotografku a šéfredaktorku časopisu Fotograf. Teď je načase seznámit se i s jejich otcem. Vladimíru Kinterovi je sedmasedmdesát, na UMPRUM studoval u Jiřího Trnky, Zdeňka Sklenáře a Eugena Weidlicha, živil se grafickým designem, malbou a grafikou, po revoluci deset let učil na Výtvarné škole Václava Hollara. Nyní si sám vydal knížku, která shrnuje jeho volnou tvorbu a jmenuje se Vladimír Kintera: Obrazy, objekty.
Nemohl ji pochopitelně odprezentovat jinde než ve Vršovicích, kde jsou Kinterovi dekády doma. Pořádají tu výstavy ve venkovní Galerii ProLuka a často docházejí do Café Sladkovský, kde proběhl také křest knížky Kintery staršího. Obsahuje jeho obrazy vytvořené v sedmdesátých a osmdesátých letech, geometrické perokresby ze stejného období a zbrusu nové plastiky.
Co se týče obrazů, připomínají jakousi abstraktní krajinomalbu, již nelze jednoduše dekódovat. To v knížce přiznává v sourozeneckém dvoupohledu na tátu jak Markéta („Znaky se vyjevují okolo nás, aniž by braly ohled na to, zda jsou nám srozumitelné či nikoli“), tak Krištof („Nerozumět a jen tak pozorovat, totiž není tak snadné, jak se může zdát. Když se to časem podaří, znamená to umět ,být v obraze‘“). U plastik je čtení mnohem snazší.
Vladimír Kintera je vytvořil loni v podobě hudebních samorostů. Děl sestavených z dřívek a kusů klarinetů, trubek, fléten, houslí, ale i otvíráku na konzervy. Sérii vévodí dílo s výmluvným názvem Poslední kulka pro Putina: to je složené z nalezených větví, stříbrné lodičky, vystřelených patron, vojenských označení a zmenšeniny uliční tabulky s nápisem: „Ruská válečná lodi, jdi do prdele! Vršovice – Praha 10.“
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
