Čistší, než se zdá

Ponořit se v širším centru Prahy do hnědozelené vltavské vody vyžaduje trochu přemáhání. Ačkoli jsem se v Praze narodil a strávil tu většinu života, řeku protékající městem jsem nikdy nevnímal jako místo vhodné ke koupání. V přírodě se přitom koupu rád a v řekách obzvlášť, vlézt v Praze do Vltavy mi ale z nějakého důvodu nikdy nepřipadalo jako dobrý nápad. Hlavní roli v tom odjakživa hrál podvědomý pocit, že voda v řece, do níž ústí různé kanály a potoky, prostě nemůže být čistá.

Dvě okolnosti mě ale přiměly zkusit tenhle blok přehodnotit. Tou první byly zprávy v médiích o tom, že koupání ve městech je evropský trend. Ve švýcarském Curychu nebo Lucernu se lidé cestou z práce vrhají do proudu tamních řek a nechávají se unášet středem města, také v jihoněmeckém Mnichově se z městského koupání v řece v posledních letech stala oblíbená aktivita, a dokonce i Paříž se aktuálně snaží vyčistit špinavé vody Seiny, aby v ní lidé mohli bez obav plavat. Proč by to tedy nešlo i v Praze, kde se navíc už léta spousta lidí koupe?

Hlavní důvod pro mé osmělení byl ale nakonec prozaický – ve městě panuje od začátku července nesnesitelné vedro a příslib ponoření se do mimořádně studené vltavské vody se najednou jeví jako velmi lákavý. V kontextu varování vědců, že s postupující klimatickou změnou budou příští léta ještě nesnesitelnější, se navíc zdá rozumné naučit se městské koupání v řece vnímat jako něco samozřejmého. Skeptik možná namítne, že Česko není Švýcarsko a Vltava či Labe nejsou modravé alpské řeky, bližší pohled ale ukazuje, že na tom zdejší toky zdaleka nejsou tak špatně, jak by se mohlo zdát.

Ano i ne

Na zhruba třiceti kilometrech svého průtoku Prahou je možné do Vltavy vstoupit na mnoha místech, z pohledu váhavého začátečníka se ale jako ideální místo jeví plovárna Žluté lázně. Nachází se v Podolí, tedy v místech, kde řeka do města teprve vtéká, a dá se předpokládat, že bude čistší, zároveň je tu pohodlný vstup do vody a člověk se po plavání může osprchovat. Také přítomnost dalších lidí uklidňuje – když se koupou oni, voda nemůže být vyloženě škodlivá. Ještě před sto lety podobné říční plovárny doslova lemovaly pražské břehy, dodneška z nich ale zbyla jen tahle jediná. Důvodem, proč se z nich lidé z řeky přesunuli do bazénů, rybníků a dnes velmi oblíbených přírodních biotopů, nebyla jen obava ze špíny v řece, ale také její teplota, která po stavbě vltavské kaskády ve druhé polovině 20. století rapidně klesla. Zatímco dříve vtékala v letních měsících do města sluncem ohřátá teplá voda, dnes se z přehrad nad Prahou do řeky upouští studená voda z jejich hlubin a Vltava má při vstupu do hlavního města i v létě pod 20 stupňů.

Skočit do ní v třicetistupňovém vedru ale právě proto nabízí mnohem větší osvěžení než vykoupat se v teplém rybníku či bazénu – a euforický pocit ještě podtrhuje labutí rodina plavoucí kousek od mé hlavy. Pokud jde o subjektivní pocit čistoty, voda má průhlednost jen necelý metr, ale nezapáchá a nic podezřelého v ní neplave. Většina oslovených návštěvníků je v každém případě přesvědčena o její nezávadnosti. Třeba důchodce Miloš sem chodí už třicet let a nikdy neměl žádný zdravotní problém. Ilona, prodavačka ve středním věku, má prý extrémně citlivou kůži a při koupání v rybnících někdy dostane vyrážku, tady se jí ale za celých pět let nic podobného nestalo, takže je přesvědčená, že zdejší koupání je zdravější než v chlorovaném bazénu. Alžběta a Polina, dvě mladé dívky pracující v pohostinství, ale mají jiný názor – voda je podle nich špinavá a koupat se nebudou. Odpoledne sem přišly strávit hlavně proto, že tu můžou sedět na dece na hezky posekané trávě, u stánku si koupit kávu a zahrát si ping-pong.

Nezapáchá a nic podezřelého v ní neplave.

Vynést verdikt, zda je Vltava v Praze skutečně čistá, či nikoli, se ukazuje jako překvapivě složitý rébus. Státní podnik Povodí Vltavy pravidelným odběrem vzorků řeku pravidelně monitoruje a měří, zda do řeky v celém průběhu jejího toku například neunikají nebezpečné toxické látky – a z tohoto hlediska je podle vedoucího laboratoří státního podniku Marka Lišky voda tekoucí do Prahy v pořádku. Povodí ale nezkoumá, zda je vhodná ke koupání. „Lidé nám kvůli tomu občas volají, posuzovat vhodnost ke koupání ale není v naší kompetenci,“ říká Liška.

O tom totiž rozhoduje jiné měření, které provádějí krajské hygienické stanice. Ty pravidelně monitorují zhruba tři stovky přírodních koupališť po celém Česku, jejichž seznam i aktuální stav je veřejně dostupný na adrese Koupací voda.cz. Z každého z těchto oficiálně určených koupacích míst se pravidelně odebírají vzorky, u kterých se sleduje několik parametrů, především množství fekálních bakterií a sinic. Pokud se ve vodě pomnoží sinice, koupání může u člověka způsobit vyrážku, polknutí vody s vysokým obsahem patogenních bakterií nebo toxických sinic pak může vyvolat střevní potíže. Kvalita vody se měří na pětistupňové škále od vhodné až po nebezpečnou, přičemž každé úrovni kvality je přidělen emotikon odpovídající barvy. Když kvalita vody klesne pod přípustnou úroveň, zasvítí na místě černý smajlík označující zákaz koupání.

Problém je ale v tom, že Vltava v Praze do sledovaných koupacích míst zahrnuta není. Na seznamu jsou nejčastěji koupaliště napájená přírodní vodou z potoka, rybníky nebo zatopené lomy a pískovny. Pokud jde o řeky, kvalitu vody hygiena sleduje jen v několika vodních nádržích oblíbených pro koupání, ale ne na volném toku. Podle biologa Petra Pumanna ze Státního zdravotního ústavu se volně tekoucí úseky nesledují mimo jiné proto, že by velká část z nich pravděpodobně neprošla velmi přísně nastaveným evropským limitem pro výskyt bakteriálního znečištění, které se do řek dostává hlavně z odpadních vod. Veškerá odpadní voda z měst a obcí sice podle zákona musí projít skrze čističky, ze kterých pak vyteče do řeky. Při silných deštích ale voda z čistírny může být „odkloněna“ a teče do řeky nevyčištěná, což koncentraci bakteriálního znečištění zvyšuje. Pokud by hygienici konkrétní místo na řece dlouhodobě sledovali a opakovaně na něm naměřili překročení limitů, museli by tam vyhlásit zákaz koupání. „To ale neznamená, že když se tam vykoupete, tak se vám nutně musí něco stát,“ říká Pumann, podle kterého je konkrétně vltavská voda relativně čistá.

„Lidi si asi myslí, že je tu špinavá voda z fabrik.“

Z oficiálních koupacích míst na Vltavě je nejblíž od Prahy rekreační osada Rabyně ležící na Slapské přehradě, která má v polovině července stále nejlepší možné hodnocení. Co to ale znamená pro koupání v Praze? Podle Lišky vytéká z vltavských přehrad velmi čistá voda, jejíž kvalitu ale před vstupem do města zhoršují špinavější Sázava a Berounka, které se do Vltavy vlévají nad Prahou. Tyto řeky jsou však co do objemu výrazně menší, jejich voda se proto rozředí v mnohem mohutnější Vltavě, a do města tak stále přitéká velmi čistá řeka.„Sám se v ní na začátku Prahy koupu,“ říká Liška. Dodává ale, že koupání v ní oficiálně doporučit nemůže, protože to mají v kompetenci právě jen krajské hygienické stanice.

Modrá, nikoli červená

 Zjistit, zda voda v řekách v Praze a okolí odpovídá přísné koupací vyhlášce, se nedávno pokusil Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka, který odebíral vzorky na několika místech ve Vltavě a také v Berounce. Ze vzorků odebraných v průběhu let 2018–2021 vyšlo, že voda v Modřanech, Braníku a Podolí, kde se nacházejí mimo jiné i Žluté lázně, by koupací vyhláškou prošla. Zato Berounka před soutokem s Vltavou měla příliš vysokou koncentraci fekálních bakterií a totéž platilo pro vzorky odebrané ve Vltavě v Sedlci těsně pod Prahou, tedy pod výtokem z Ústřední čistírny odpadních vod pro hlavní město.

Takové mimořádné studie možná existují pro Prahu, jak ale poznat, zda je voda dost čistá například v Labi, jehož široký tok líně plynoucí českou krajinou k osvěžení vyloženě láká? Skupina puberťáků v samém centru Hradce Králové kvalitu vody neřeší a z oblouku Tyršova mostu se z několikametrové výšky vrhají přímo do řeky. Na přilehlé travnaté náplavce, ze které vedou schůdky do vody, se v plavkách sluní ještě několik dalších lidí. Mezi nimi je i důchodce Petr, jenž se sem chodí koupat už více než deset let a důkazem o čistotě vody je pro něj fakt, že mu nikdy neublížila. Pamatuje prý doby, kdy po Labi pluly mrtvé ryby a ve vodě se nikdo nekoupal, to je už ale prý dávno, ještě před revolucí. Na začátku tisíciletí radnice na náplavce dokonce otevřela písečnou pláž, po čase ji ale přestala udržovat, protože zájem veřejnosti o ni nebyl velký, a tento stav přetrvává dodnes. Jak si to Petr vysvětluje? „Lidi si asi myslí, že je tu špinavá voda z fabrik, a tak radši chodí na plovárnu nebo do pískoven,“ říká. Sám má ale raději Labe, protože je studenější a má ho jen kousek od domu. Labi v Hradci nakonec neodolám ani já a mohu potvrdit, že nechat se nadnášet řekou v centru města při pohledu na secesní muzeum od architekta Jana Kotěry má v sobě zvláštní kouzlo.

Mluvčí Povodí Labe Hana Bendová na novinářský dotaz o čistotě vody poskytuje obligátní odpověď, že kvalitu pro koupání musí posoudit hygiena, přičemž Labe v Hradci mezi sledovaná koupací místa samozřejmě nepatří. Státní podnik však stejně jako ostatní česká povodí provádí průběžný měsíční monitoring zkoumající jakost vody v řece z hlediska obsahu různých látek. Získaná data s kvalitou vody pro koupání bezprostředně nesouvisejí, poskládaná dohromady ale poskytují zajímavý obrázek o čistotě českých řek. Vodu posuzují z několika hledisek, jako je například obsah kovů, radioaktivních látek, živin nebo bakterií, a na základě koncentrace těchto ukazatelů pak dělí úseky řek do pěti jakostních tříd. Souhrnná data z řek z celého Česka pak pravidelně analyzuje Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka (VÚV TGM) ve spolupráci s Českým hydrometeorologickým ústavem (ČHMÚ), jejichž pracovníci vytvářejí barevné mapy zdejších toků podle jakosti jejich vody. Modře jsou na mapě znázorněné řeky odpovídající prvnímu a druhému jakostnímu stupni a označující neznečištěnou nebo mírně znečištěnou řeku, která byla jen málo ovlivněna lidskou činností, a kvalitou se tedy blíží přirozenému prostředí. Zelenou a žlutou barvou jsou označené středně znečištěné toky, nejhorší červenou pak extrémně znečištěné řeky páté jakostní třídy, které neumožňují existenci přirozeného ekosystému.

Mapa ukazující nejnovější hodnoty za roky 2021–2022 ukazuje poměrně optimistický obrázek: převažuje tu zelená a modrá barva – znázorňující většinou středně a mírně znečištěné toky, s občasným výskytem žluté a jen výjimečně červené. Mapa je povzbudivá hlavně při srovnání s dobou před třiceti lety, kdy naopak převažovala červená se žlutou a modrá se nevyskytovala téměř vůbec. „Kvalita českých řek se za uplynulých třicet let opravdu výrazně zlepšila,“ říká Tomáš Hrdinka z VÚV TGM. Za zlepšení podle něj může hlavně zavádění a intenzifikace čistíren odpadních vod ve velkých průmyslových podnicích a také ve městech a obcích, ke kterému došlo v devadesátých letech a trend ještě zesílil na začátku nového tisíciletí po vstupu Česka do Evropské unie. Některé řeky si polepšily výrazně. Třeba Orlice poskočila za třicet let z nejhorší červené do nejlepší modré barevné kategorie. Labe v Hradci, stejně jako Vltava v Praze, má na mapě zelenou barvu označující střední znečištění.

Říčky a potoky s malým objemem mají velkou koncentraci splašků.

Jak již bylo řečeno, mapa neslouží k posuzování vhodnosti řek ke koupání, ale hodnotí se spíše jejich blízkost k původnímu přirozenému stavu. „Například řeka s vyšší koncentrací kovů či hormonálních látek může výrazně ovlivnit přežití rostlin nebo chování živočichů v řece, na člověka ale při koupání nemá vůbec žádný vliv. Naopak řeka blízká přírodě může třeba vlivem horka obsahovat nadměrné množství bakterií, které by u člověka po spolknutí mohly vyvolat zdravotní potíže, ale fauně a flóře neuškodí,“ vysvětluje Hrdinka. Z mapy ale lze přesto částečně odvodit, kterým řekám se raději vyhnout. Podle Víta Kodeše z ČHMI jsou obecně čistší velké řeky typu Vltavy či Labe, nejvíce špinavé jsou pak malé říčky na jihu Moravy procházející řadou malých obcí s horším nebo chybějícím čištěním odpadních vod, jako je třeba Kyjovka nebo Trkmanka. Je to logické: při velkém průtoku se odpadní voda přitékající do řeky z měst naředí, zatímco říčky a potoky s malým objemem mají velkou koncentraci splašků. Navíc i v případě, že do malé řeky vytéká z obce voda přečištěná, může tvořit více než polovinu objemu jejich toku. „Je také dobré nekoupat se pod velkými městy, po velkých deštích, vyhnout se řece, která zapáchá nebo má šedý povlak. Člověk by měl zkrátka používat selský rozum,“ říká Kodeš. Za příklad čisté řeky vhodné ke koupání pak označuje Jizeru. Autor těchto řádek mu musí dát za pravdu. Například těsně nad Turnovem je Jizera tak čistá, že při brodění člověk vidí v průzračné řece pod nohama plavat pstruhy.

Otázka času

Jak ale ukazuje příklad Prahy nebo Hradce, v případě městského koupání nejde jen o čistotu řeky, ale také o mentální nastavení jejich obyvatel. Náhodně oslovení kolemjdoucí v Praze i Hradci na otázku, zda by se vykoupali ve Vltavě či Labi, většinou vrtí hlavou s argumentem, že je špinavá nebo že by je to vlastně ani nenapadlo. „Zvykli jsme si řeku ve městě vnímat více jako dopravní kanál než jako místo ke koupání a ke trávení času, kterým byla dřív. To se ale postupně mění,“ říká Marie Dostálová, která v ekologické organizaci Arnika vede kampaň Za živé řeky, jejíž součástí je koupání v řekách včetně měst. Jedním z míst, které mohou pomoci lidi přilákat ke koupání ve městě, je podle ní kavárna Baden Baden na pražském ostrově Štvanice, jež navazuje na někdejší zaniklou plovárnu. Před třemi lety ji tu otevřela skupina pražských kavárníků a dnes je možné se tu vykoupat, osprchovat, dát si u stánku pití nebo jen tak posedět na lehátku na travnatém plácku. Oproti Žlutým lázním jde o malý podnik, zato se tu však nevybírá vstupné.

Podstatně více by lidem mohly zpřístupnit vodu revitalizační projekty, které chystá Institut městského plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Jedním z nich je projekt zvaný Divoká Vltava plánovaný v oblasti Císařského ostrova, jenž počítá s rozšířením říčního koryta, vytvořením potoků, štěrkových ostrovů a písečných pláží, mezi nimiž by se lidé mohli brodit. Marek Kundrata, který má v městském podniku na starosti řeku, se při jeho přípravě jel inspirovat do Mnichova, kde se právě revitalizací řeky Isar před více než deseti lety podařilo vytvořit místo, kam se dnes chodí koupat tisíce lidí. V Mnichově kromě odstranění zpevněných břehů a rozšíření koryta do oblázkové pláže také zlepšili kvalitu vody v řece výstavbou nových čistíren odpadních vod.

„Člověk tam má pocit téměř divoké alpské řeky, i když je vlastně v úplném centru. Lidé to využívají opravdu enormním způsobem a doufáme, že se nám něco podobného podaří i v Praze,“ popisuje Kundrata vizi, která by se mohla dočkat realizace zhruba v roce 2030. V Praze nepůjde nutně o plavání, protože Vltava je v oblasti Císařského ostrova široká a mělká, ale o možnost se řeky vůbec dotknout, namočit si do ní nohy nebo si v ní hrát s dětmi. „Jestli se Pražané budou ve velkém koupat ve Vltavě, jako to dělají třeba v Mnichově nebo v jiných městech, to ukáže vývoj, já osobně si ale myslím, že to půjde tímhle směrem. Řeka ve městě je fenomén, který je strašně atraktivní. Je jenom otázka času, kdy ji prostě lidé začnou intenzivněji využívat a kdy jim dokážeme řeku líp přizpůsobit,“ dodává.