David Černý má na pražském Smíchově své Musoleum a jeho bratr Filip v něm má přes léto výstavu Leopardí růže. Prezentuje na ní aktuální tvorbu, v níž navazuje na pět let starou expozici Schrödingerova pata, již mu uspořádala Galerie Václava Špály – a vlastně i na předloňskou výstavu Čtyři denní doby, kterou měl v Galerii Vyšehrad.
Filip Černý maluje akrylem a také jím na plátna stříká. Tuhle kombinaci vyvolávající zneklidňující prostorový efekt mistrně ovládá, přičemž dojem nejasnosti vztahů mezi zobrazovanými ději podporuje tím, že si do nich vypůjčuje motivy z dějin klasického umění. I tentokrát jde hlavně o portréty žen a dívek, které se ocitají v dramatických situacích. Modrá postava si na posteli upravuje vlasy, zatímco se po ní v pozadí natahuje stín ruky svírající vražednou dýku. Černovláska pózuje nahá v peřinách a je očividně nesvá z toho, že její tělo tvoří igelit přilepený na plátno. Trojice odalisek se vznáší v prostoru pokoje, v němž roste strom a zbyly v něm jak ve špatně zkomprimovaném obrázku kousky zebřího těla, jež místností zřejmě krátce předtím prošlo.
Jiné malby Filipa Černého nepůsobí takhle postdigitálně. Platí to pro menší formáty, v nichž rychlými tahy štětcem namaloval několik aktů a madon. Škoda, že se živí prací pro film a malbě se tak může věnovat jen ve volném čase. Jinak bychom viděli mnohem víc jeho vynikajících obrazů.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
