0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura17. 6. 202311 minut

Jako by za mnou stála zubatá

Příběh režiséra Jana Friče, který míří z Národního divadla na pracovní úřad

Bez kompromisů. ( Jan Frič oděn do opony v autobiografické dokumentární inscenaci BurnOut aneb Vyhoř! v A studiu Rubín) • Autor: Patrik Borecky

V lednu oslavil čtyřicátiny, v únoru měly v Národním divadle v Praze premiéru jím režírované Bakchantky, které kritika přijala s nadšením: Jan Frič dokázal, že se na naší první scéně dají dělat velké věci evropského formátu. Deset dní po premiéře však na svůj facebookový profil napsal status, který překvapil i lidi zasvěcené do těžkostí našeho současného divadelního provozu.

„Zrušil jsem všechny svoje premiéry počínaje příští sezonou. Miluju divadlo. Chci ho dělat. Ale poctivě. Kvantita není kvalita. Je to neudržitelné. Takže abych měl na nájem, od září hledám načas práci mimo obor divadelní režie,“ stálo v příspěvku, ke kterému se dodnes vrší komentáře. Většinou v nich stojí, že je to hrozně mrzí, ale Fričovi naprosto rozumějí a jeho radikální krok obdivují. „Díky, že to píšeš tak trochu za nás za všechny,“ složila mu poklonu například světově uznávaná tanečnice a režisérka Miřenka Čechová.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

O čtyři měsíce později má za sebou Jan Frič poslední premiéru a čas své rozhodnutí blíže vysvětlit. Proč se jeden z nejtalentovanějších tvůrců českého divadla rozhodl minimálně načas skoncovat se slibně se rozvíjející kariérou? A co to vypovídá o naší kultuře, zdaleka ne jen divadelní?

Vracet vesmíru krásu

Rodák z pražských Košíř režii studoval na DAMU v ročníku vedeném Janem Nebeským. Režisérem, který spolu s J. A. Pitínským a Petrem Léblem formoval podobu porevolučního činoherního divadla, do něhož vnesl nebývalou obrazotvornost. Frič už na škole díky neotřelému přístupu k dramatickým předlohám dostal nabídku z Divadla Na zábradlí. V roce 2008, když legendární scéna slavila padesátiny, pro ni připravil kus Polonéza Ogińského, v níž varoval před roztahovačností Ruska. Následující rok pro Zábradlí nazkoušel Tartuffe Games a nekompromisně upravený Molièrův text ho katapultoval mezi režijní špičku.

Frič 350 let starým postavám vložil spolu s dramaturgyní Lucií Ferenzovou do úst ironické věty glosující naši přítomnost, nechal je mluvit brněnským hantecem a zpívat bratry Nedvědy. Kritika jeho přístup přijala a Marie Reslová v Hospodářských novinách napsala, že Fričova brutální nadsázka „svědčí také o intuitivním citu pro divadelní rytmus, pointu, gag“. Fričovi bylo teprve šestadvacet – a jak dnes vzpomíná, „v každé generaci se to pár lidem povede, protože kamenná divadla potřebují mladé lidi, aby obhájila svoji existenci“. Z jeho ročníku se to povedlo ještě Daniele Špinar nebo Petru Kolečkovi.

Pověst talentu se rychle roznesla a z Friče se stal „kočovný režisér“ najímaný divadly po celé zemi. Pracoval třeba pro ostravské Divadlo Petra Bezruče, Národní divadlo moravskoslezské, pražské Divadlo D21, MeetFactory, Divadlo X10, Klicperovo divadlo v Hradci Králové, Městské divadlo Kladno, olomoucké Divadlo na cucky, brněnskou Husu na provázku, HaDivadlo, Národní divadlo Brno či v neposlední řadě pro pražské A studio Rubín, v jehož komorních prostorách vytvořil řadu autorských inscenací a v některých si i zahrál.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc