Mít plán C

Eva Zubec pracovala v marketingové agentuře, před třemi lety se jí však narodil syn, což její profesní dráhu samozřejmě vychýlilo. Samotné narození potomka pro tmavovlasou třicátnici představovalo obvyklou radostnou událost, okolnosti jeho příchodu na svět s ní ale hluboce otřásly. Její příběh je podobný těm, které popisovala spousta matek před ní. Do porodnice přišla s přáním, aby její porod byl co možná nejpřirozenější a dítě hned po něm skončilo v její náruči, vše ale proběhlo jinak. Porod postupoval pomalu a po osmnácti hodinách na sále se ho lékařský personál rozhodl ukončit akutním císařským řezem. Zubec byla v té chvíli už vysílená a také vystrašená, aby dítě neohrozila, a tak souhlasila. Součástí operace byla celková anestezie, což mimo jiné znamenalo, že se syn hned po narození místo mateřské náruče ocitl v péči sester.

Když se Zubec probrala z narkózy, personál nemocnice jí opakoval, že ona i syn jsou v pořádku, což je přece nejdůležitější. Čerstvá matka se ale rozhodně v pořádku necítila. Bolela ji jizva, o kterou neuměla pečovat, protože variantu s císařským řezem si předtím vůbec nepřipouštěla a trpěla pocitem selhání, že porod neproběhl podle jejích představ. Nepříjemné rozpoložení ještě zesiloval personál porodnice přístupem, který jí připadal nepřípustně chladný. „Když jsem hned nezačala kojit, vyslechla jsem si posměšné poznámky, že se nesnažím nebo že mám špatná prsa. Připadala jsem si hrozně malá a ponížená,“ vzpomíná. Když se pak o dva roky později chystala na porod svého druhého dítěte, stejně jako mnoho dalších žen se setkávala s informací, že jako žena „po císaři“ dost možná nebude moci porodit přirozeně, protože personál nebude chtít podstupovat rizika s tím spojená. Našla tedy jinou porodnici a napodruhé porodila zcela přirozeně a bez potíží, navíc v přátelském prostředí.