V časných ranních hodinách 19. března 2003 se na předměstí Bagdádu ozvalo několik výbuchů. Jednalo se o exploze čtyř satelitem naváděných pum vypuštěných ze supermoderních „neviditelných“ amerických stíhaček F-117. Cílem bylo sídlo synů iráckého diktátora Saddáma Husajna, Udaje a Kusaje. Americké výzvědné služby měly informace o tom, že otec Saddám dorazil do komplexu na návštěvu. Pumy se ukázaly být nepřesné a objekt nakonec nezasáhly. Podobně nepřesné byly i zprávy zpravodajců: Saddám Husajn v komplexu nebyl a podle některých pozdějších informací ho nenavštívil již několik let. Pokus rozhodnout jediným rychlým tahem válku v Iráku, nejspíše nejdůležitější přímý konflikt Spojených států v posledních mnoha desetiletích, nevyšel. Válka, od jejíhož zahájení právě uplynulo dvacet let a která zásadně změnila mnohé z postojů na Západě i ve zbytku světa, se pak vyvíjela v podobném duchu zmařených nadějí.
Vytrhnout teror i s kořeny
Její logika byla od počátku nejistá. Připomeňme si kontext, který k ní vedl. Spektakulární teroristické útoky al-Káidy spáchané 11. září 2001, při nichž na půdě Spojených států zahynuly zhruba tři tisíce lidí, vedly v Americe ke všeobecnému zděšení a dočasnému sjednocení politické scény. Shoda panovala na tom, že nic podobného se nesmí opakovat a že teroristickou hrozbu je potřeba vymýtit v její ideologické podstatě.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
